To pravé miesto

Hudba a text majú k sebe blízko – spolu tvoria pieseň. Dáma na titulnej strane vyštudovala oba tieto odbory – hudobnú výchovu v kombinácii s češtinou a obidva tieto smery aj využíva pri práci a rozvíja sa v nich. Nachádza podporu aj doma, veď jej manžel je učiteľ hry na gitare a komponuje piesne na oslavu Boha. Hovoríme s pani Hanou Pinknerovou.

 

Spomínate si na úplné spisovateľské začiatky, čo vás inšpirovalo začať písať? O čom bol váš prvý príbeh?

   Můj první příběh, který se ocitl v rozhlasovém éteru a pak následně v knize, se mi zdál. Já si obvykle sny nepamatuju, ale tehdy se mi zdálo, jak píšu příběh. Ráno jsem ho zkusila zapsat a šlo to! Do té doby se mi nic takového nepřihodilo, tak jsem svůj text poslala kamarádce, šéfredaktorce Trans World Radia, misijní rozhlasové stanice. Odpověděla mi celkem lakonicky – že takové texty si ode mne objednává čtyři za měsíc. Byl to příběh s názvem Jako Salome a vyšel v první knížce Brusinky.

 

Odvtedy ste vydali už veľa knižiek osobných zážitkov, skúseností, nazývate ich fejtónmi, a to vždy s hlbokou pointou. Je písanie akousi vnútornou nevyhnutnosťou, o ktorej vravia mnohí autori, alebo máte aj konkrétny cieľ – prehovoriť k ľuďom?

   Někdy tak, jindy naopak. Některé z mých knížek jsem napsala vyloženě pro své potěšení, jiné proto, že jsem chtěla něco důležitého sdělit.

 

Ako reagujú čitatelia? Máte pocit, že ste ich v živote ovplyvnili svojimi postojmi? 

   Nemám jen takový pocit, mám jistotu. Mé čtenářky mi často píší a využívají i osobních setkání k tomu, aby mi sdělily, jak změnily svůj život po přečtení některé z mých knížek. Asi nejsilnější ohlas v tomto směru měla knížka s názvem To pravé místo. Řeším v ní otázku nástupu do zaměstnání po mateřské dovolené. A musím se s potěšením pochlubit, že podobně reagují i muži!

 

Aby mohla byť spisovateľka autentická, píše verne zo svojho života, no musí mať na to „schválenie“ od svojho manžela. Dovolí vám suverénne písať i o ňom?

   Nemyslím, že autenticita nutně znamená psát přesně podle skutečnosti. Autor musí být konzistentní v postojích, které zastává, ale literatura pracuje také s fantazií. Nicméně přiznávám, že můj muž všechno čte a kdyby něco neschválil, respektovala bych jeho názor.

 

Vyskúšali ste si už viaceré roly: materskú, redaktorskú, spisovateľskú, učiteľskú, nedávno ste si otvorili obchodík s knihami, kde predávate aj obrazy a ručne robené šperky. Ak by ste mali tieto profesie zoradiť podľa veľkosti radosti, akú vám priniesli do života, ako by to bolo?

   Mateřská role by to vyhrála na celé čáře! Dál ale nevím. Vždycky mě těšilo to, co jsem právě dělala. Občas se setkávám s lidmi, kteří mi říkají, že mi závidí, že mohu dělat práci, která mě baví. Ono to ale není tak, že bych si vybírala, co budu dělat, podle toho, co by mne bavilo. Vždycky jsem se za svou práci modlila a byla jsem ochotná jít, kam mne Bůh poslal. Největší požehnání spatřuju v tom, že dokážu najít potěšení v tom, co právě dělám.

 

A podľa náročnosti?

   Pořadí by bylo stejné. Být maminkou na hlavní pracovní úvazek bylo to nejlepší a nejnáročnější zaměstnání, co jsem kdy měla.

 

Raz ma zaujal výrok riaditeľa českej redakcie TWR, že keď vás vidí s dcérami cupitať vo foyeri, ako prvé mu napadne: „Hana Pinknerová je ikona mateřství.“ Čo robí matku dobrou mamičkou?

   To bylo skutečně lichotivé. Já myslím, že za dobrou matkou je Bůh, jeho milost. A naše ochota ho poslouchat.

 

Dnes sa mnohé ženy cítia nehodne. Porovnávajú sa s inými, akosi automaticky seba vnímajú horšie, než sú. Stretávate sa tiež s týmto javom?

   Ano, samozřejmě, jen se stačí rozhlédnout a hned vstřebáváte, že pokud si nekoupíte právě tento výrobek, jste úplně nemožná. Nemůžete být krásná, když se nemažete tímto krémem, nebo nenosíte tyto džíny. Celý svět je založen na srovnávání s něčím většinou nedostižným. Každá s tím bojujeme. Já pro sebe nenacházím lepší zbraň, než že si stále připomínám, že jsem milovaná Boží dcera.

 

Koľko rokov už majú Anička a Adelka a čím sa rady zaoberajú?

   Moje holubičky mají letos 21 a 18 let. Obě milují hudbu, tanec, divadlo, dobře vaří, rády se parádí... jsou to prima holky.

 

Dievčatá ste vyučovali sama doma celý prvý stupeň ZŠ. Na Slovensku sa zase viac diskutuje a prednáša na túto tému, no stále málo ľudí využíva túto možnosť. Po odstupe času, v čom vidíte najväčší prínos pre vašu rodinu?

   On to taky je luxus! Kdo si může dovolit žít jen z jednoho příjmu? A ne každý rodič má tu trpělivost, kázeň a kus odvahy, aby se do toho pustil. My jsme s odstupem stále vděčnější, že jsme si mohli dovolit dcery doma vyučovat. Naši rodinu ty roky ohromně stmelily. Dobře se známe a díky tomu máme mezi sebou hezké, pevné vztahy.

 

V rokoch 1993 až 2000 ste organizovali v Brne konferenciu kresťanských umelcov Hrejte dobře a zvučně. Zišli sa na nej hudobníci, básnici, maliari, tanečníci – po prednáškach a seminároch zaznel veľkolepý koncert, kde účastníci predviedli niečo zo svojho umenia. Akú ste mali vtedy víziu a aké ovocie priniesla táto akcia?

   Zpočátku jsme byli motivováni vizí pomoci křesťanským umělcům chválit Boha kvalitním způsobem, prostě „dobře a zvučně“, jak se píse v žalmu 33. Postupem let bylo naše směřování ovlivňováno tím, co se dělo ve společnosti a tím, jak jsme zráli. Organizační tým – rada konference se skládala z asi 10 lidí z různých církví a různých měst republiky. Učitelský tým čítal kolem 40 umělců různých žánrů, specialistů svých oborů. Mívali jsme i zahraniční hosty, ale hlavní důraz spočíval na tom, aby vyučující byli místní. Jen ti totiž mohou rozumět dopodrobna problematice uměleckého vzdělávání, znají systém školství a jeho možnosti a zároveň také vědí, jak to chodí ve sborech a farnostech. V průběhu roku jsou lidem na očích. Mohou být sledováni nejen na konferenčních pódiích, ale i v běžné službě nebo životě.

Myslím, že ovoce bylo hojné. Ať už ve svědectvích účastníků nebo ve spoustě akcí, které na naši konferenci navazovaly, spoustě kapel, které vznikly nebo mnoho projektů, které v různých městech realizovali. Dodnes se setkáváme s lidmi – tehdejšími účastníky a s dojetím nasloucháme jejich vyprávění o tom, jak byli tehdy „nastartováni“, kolik toho přijali a jak zvláštním způsobem se setkali s Bohem. Skoro nemůžu uvěřit, že jsem se mohla na něčem tak skvělém podílet a mít tak výrazný vliv.

 

Ako sa zrodil nápad otvoriť si predajničku a čo všetko v nej ponúkate? Kto ju navštevuje a akú má ohlas?

   Kdyby to bylo na mně, já bych se do žádného obchodu nepouštěla. Bála bych se. Stalo se to oklikou. Nastoupila jsem jako zaměstnankyně do provozovny knihařství s malým knihkupectvím. Po dvou letech se majitel rozhodl provozovnu zavřít. Řekl mi, že jestli chci, ať si to po něm převezmu, jinak on že končí. Hrozně jsem se bála, ale manžel mě povzbuzoval, a tak jsem to vzala. Postupem doby se z temného krámku s knihařskou dílnou stalo útulné knihkupectví s galerií. Prodávám knížky, přání, šperky a všelijaké dárky, vystavuju obrazy, pořádám autorská čtení, autogramiády. Nyní mám své věrné zákazníky, kteří sem chodí pro moudré a krásné knihy nebo originální přání. Já jako knihomol umím fundovaně poradit a doporučit vhodnou knihu. Najde se i zástup pravidelných zákaznic. Při vybírání šperků mi často otevírají své srdce a sdílíme spolu jejich starosti i radosti. Řekla bych, že se mi podařilo vytvořit klidné místo, kde se dobře přemýšlí, čte, sní a vybírají dárky. A kávu vařím dobrou...

 

A čo slovo? Veríte v jeho silu?

   Jistě. Vždyť je mým výrazovým prostředkem. Používám je jako zbraň i jako odměnu. A to mluvím jen o svém lidském slově. Co teprve Slovo Boží? Tím byl vytvořen vesmír.

 

Kto sú vaši obľúbení autori?

   Mám některé autorské stálice, ale protože jsem knihomol, tak mne okouzluje každou chvíli někdo jiný. Líbí se mi barevný slovník, přiléhavá přirovnání, schopnost strhnout vyprávěním, vyvolat hluboké emoce. Nevím honem, koho jmenovat. Naposled jsem smlsla dětskou knížku od Petra Stančíka Mrkev ho vcucla pod zem, líbily se mi Dědečkovy Pohádky o malé tlusté víle. Z dospělých knížek českých autorů nemůžu zapomenout Janu Šrámkovou a její Zázemí. Baví mě, jak s jazykem zachází Zdeněk Svěrák nebo Benjamin Kuras... a to jsme se ještě nedostali k autorům doby minulé nebo k zahraničním.

 

Položím vám aj našu anketovú otázku: ako vás ako malé dievča pozitívne či negatívne ovplyvnili slová z domu? Na čo nikdy nezabudnete?

   U nás doma se často vyprávěla historka o tom, jak jsem se narodila a tatínek se divil, jakto že holka? To mne dlouho mrzelo a snažila jsem se dokázat, že mám stejnou hodnotu, jako kdybych byla kluk. V pozitivním smyslu nikdy nezapomenu, jak mi maminka asi v páté třídě řekla, že už hraju na klavír líp než ona.

 

Máte svoje každodenné motto, ktoré vám prichádza na myseľ v dôležitých chvíľach?

   Nežiju už já, ale žije ve mně Kristus.

 

Za darovaný čas pre tento rozhovor a otvorenie duše ďakuje

Alena Ješková