Jak najít rodinu?

   Návod jak najít svou rodinu? Musíte mít Boží požehnání v podobě velké milující rodiny, která vás přijme s otevřenou náručí. A potom už přidáte jenom trochu vůle, odvahy a je to…

 

   Ještě než jsem se narodila, odešla moje matka od mého otce. Rozvedli se a moje maminka se podruhé vdala, když mi byly 4 roky. Mám 4 sourozence z maminčiny strany.

   Ale o svém otci jsem se dozvěděla, až když mi bylo 7 let. Pro malé dítě je velmi stresující z něčeho obvinit své rodiče. Jednodušší je obvinit sama sebe. A tak jsem nabyla přesvědčení, že jsem asi hodně špatná, když o mě nemá zájem ani můj vlastní tatínek. Těchto komplexů méněcennosti jsem se dokázala začít zbavovat až v dospělosti, když jsem trochu studovala psychologii a dokázala své pro-blémy pochopit a pojmenovat. Toto jen pro vysvětlení, proč jsem nehledala druhou půlku své rodiny už dříve. I v dospělosti jsem měla strach, že budu odmítnuta a že chci najít někoho, kdo o mě nestojí.

   Uplynuly léta. Vdala jsem se, měla děti, moje děti odešly z domu, našly si své partnery, blížila se mi „padesátka“ a já se najednou rozhodla. Najdu své kořeny, najdu svou druhou polovinu rodiny. O dě-tech, které vyrůstají bez jednoho z rodičů, se říká, že duševně kulhají. A tak přestanu kulhat a uvidím, jak mě přijmou.

   Vzala jsem si svůj rodný list, kde jsou uvedeny data narození, bydliště mého otce, babičky i dědečka. A začala telefonovat. Nejprve informace – rodná vesnice mých předků – národní výbor. (Tam přece musí mít informace). Ani mě nenapadlo, že bych se mohla setkat s nezdarem, či neochotou. A pro-tože mě to nenapadlo, tak jsem se setkala jenom s ochotou a snahou mi pomoci.

   Otec ani babička už nežijí. Ale otec měl přece ještě sestry. Jen jak se jmenují? To já nevím, ale vím, jak se jmenovaly za svobodna a jak se jmenovali jejich rodiče a kde bydleli (rozuměj, já po nich chtěla informace, které byly aktuální před 50 lety).

   No to bude o něco složitější, ale počkejte, přepojím…

   Nevím… zkuste zavolat ještě na číslo…

   A závěr? V této vesnici žije jedna setra mého otce a má telefon (v době, kdy se rušily pevné linky), ano dáme vám její telefonní číslo.

   Další telefonát: „Dobrý den, jmenuji se Pavla, nevím, jestli o mně víte, ale jsem dcera vašeho bratra.“ A pak přišlo nadšení a obdiv, že jsem si je našla a pozvání na setkání.

   Ještě pořád hrdinně jsem se začala připravovat na setkání. Oznámila jsem to manželovi a svým dětem. Děti mě jako vždy podpořily. (Nebojíš se? Nemáš trému? Máme jet s tebou?)

   Ne, těším se. Proč trému? Prostě se těším a jeli jsme. Manžel řídil a já se těšila. Pro jistotu jsem si vzala rodný list a fotografie z dětství (moje a maminky). Potom jsme najednou byli už asi 5 minut od vesnice, která byla naším cílem a omylem jsme zahnuli na jinou cestu. Manžel to zjistil a řekl, že se vrátíme na správnou cestu. A pak to přišlo. Ten strach z odmítnutí. Ta tréma – kdo jsem, že si myslím, že nějaká rodina čeká 50 let, až přijedu? Ze slušnosti mě pozvali, ale přece nemůžu čekat, že mě přijmou. Prosím, neotáčej to, jeď domů, poprosila jsem manžela stísněně. NAŠTĚSTÍ mě neposlechl!

 

   Přijetí bylo úžasné. Rodný list jsem nepotřebovala, podoba s otcem se nedala zapřít.

   Přišly sestřenice a bratranec. Přišli na chvilku, odešli až večer. Pořád jsme měli zajímavé témata k hovoru. Zjistila jsem, že dokonce moje sestřenice pracují ve stejném oboru jako já. Moje velká záliba ve čtení, hraní divadla, zájem o matematiku – to vše jsme měli stejné.

   Stejné pohyby, stejný smysl pro humor. Tato návštěva by vydala na samostatné povídání.

   Potom jsme jeli ještě ke druhé tetě. A opět stejné přijetí, stejné souznění.

   Našla jsem druhou polovinu rodiny. Později jsem našla i své další sourozence, ale to je opravdu povídání na druhý článek.

   Co na závěr tohoto povídání?

   Moje tety mají 82 a 85 let. Obě se mnou komunikují e-mailem a obě mají tolik životního optimismu a elánu, že se k nim vždy chodím nabít energií.

 

Když píšu tyto řádky, zjistila jsem, že se usmívám a cítím i na dálku jejich lásku.

 

A to je výsledek mého hledání druhé poloviny rodiny.

Pavla