Moje manželka není blondýna

   Byl jsem o tom skálopevně přesvědčen až do minulého pátku, kdy jsem si po příhodě, kterou mi moje žena vyprávěla, nenápadně prohlížel její kaštanové vlasy, které se kdysi tak krásně vyjímaly v kopretinách a já se jim před čtvrt stoletím omámeně upsal ve svatebním protokolu.

   Pravda, na fotografiích z dětství se nad boubelatými faldíčky culící se holčičky tyčil chomáč zlatých vlásků, ovšem i já vstoupil do světa vyzbrojen zlatou hřívou, která se pak změnila v ořechovou. A tak jsem v klidu usínal a vstával s vědomím, že všechny ty bájné a smyšlené historky ze života blondýnek se netýkají ctihodné matky našeho potomstva. A teď se najednou zachvěly základy mého světa poté, co mi manželka se smíchem oznámila, že se jí v servisu stala taková drobná úsměvná příhoda.

   Stalo se to takhle. Den předtím jsem si všiml, že jí na její oblíbené Pandě nesvítí pravé zadní brzdové světlo. Což sice pranic nevadí Pandě, ale mnohem víc už to vadí účastníkům silničního provozu, kteří za Pandou běží. Řekl jsem manželce, že v servisu jí to opraví na počkání, s čímž ona souhlasila a naplánovala návštěvu hned na druhý den. Když jsem se pak odpoledne vrátil domů, našel jsem ženu nad šálkem kávy v evidentně dobrém rozmaru. „Sedni si, byla jsem v servisu a musím ti říct, co se mi stalo“, řekla pobaveně. Obvykle mě nezve, abych se posadil, když podává hlášení o studijní cestě po obchodech či příhodách ze svého učitelského života. Posadil jsem se tedy, manželka začala vyprávět a já si její popis událostí v duchu převáděl do obrazové podoby.

   „Měla jsem celkem štěstí“, začala vyprávět manželka. „Když jsem dorazila do servisu, bylo volno a opravář mě hned vzal. Zajela jsem dovnitř do haly a opravář pravil: „Zapněte světla, paní.“ V té chvíli se stalo něco, čemu doteď nerozumím. Nemohla jsem si najednou vzpomenout, kde je vypínač. Prostě výpadek a v hlavě černá díra. Pustila jsem blinkr a zvenku se ozvalo: „Říkal jsem světla, paní!“ V zoufalství jsem mačkala všechno, co podle mě mohlo být vypínač světel. Nepomohlo to. Zapnula jsem výstražnou signalizaci a opravář znechuceně pravil: „Vy nevíte, kde jsou světla?“ Odevzdaně jsem špitla, že si opravdu nemůžu vzpomenout. Jeho pohled byl všeříkající, když významně stiskl ten správný spínač a světla se hned poslušně rozsvítila. „Tak a teď mi, prosím, šlápněte na brzdu.“ Šlápla jsem – a nic. „Šlapete na tu brzdu?“, ozvalo se zezadu. „Ano.“ „Tak šlápněte pořádně.“ Šlápla jsem pořádně, ale pořád nic. „Ukažte,“ díval se opravář, jestli jsem sešlápla opravdu pořádně. Pak jenom nevěřícně zakroutil hlavou a řekl: „Neříkal jsem paní, šlápněte na plyn, říkal jsem šlápněte na brzdu!! To je ten pedál uprostřed, víte?“ Šlápla jsem tedy na pedál uprostřed a světlo opravdu nesvítilo. Opravář vyměnil žárovku, šlápla jsem a světlo svítilo.“

   Co se událo pak, bych docela rád viděl v přímém přenosu. Moje žena zaplatila a poděkovala opraváři, který stál za autem a čekal, až odjede. V té chvíli se ovšem stalo něco, s čím oba nepočítali. Manželka otočila klíčkem, nastartovala a přidala plyn. Potud bylo všechno správně. Nevšimla si ale, že má zařazenou zpátečku a nesešlápla spojku. A Panda udělala to jediné, co každé správné auto v takovém okamžiku udělá. Vzepjala se divoce na předních, vyrazila dozadu a vrhla se na zkoprnělého opraváře, který jenom zázrakem na poslední chvíli uskočil a zachránil si tím zřejmě život.

   „Jak tam tak ten opravář stál s vytřeštěnýma očima, mohla jsem v nich naprosto zřetelně číst: „Tak takovou blondýnu jsem v životě ještě nepotkal,“ rozesmála se upřímně manželka, která má řidičský průkaz téměř deset roků, jezdí denně a v posledních několika letech brázdila suverénně silnice s dodávkou. Opatrně jsem se jí zeptal, jestli má tahle příhoda zůstat navždycky skryta zrakům lidstva nebo může být někdy citlivě sdělena za účelem pozvednutí dobré nálady. „Klidně to řekni. Já přece nejsem blondýna,“ odpověděla manželka.

Luboš Nágl