Češka na Filipínach

   Aké je to byť misionárkou v ďalekej a veľmi odlišnej krajine? Čo v praxi znamená viesť evanjelistov, iných misionárov a celú organizáciu? To nám priblíži Jitka Svozilová – drobná, usmiata a pokojná 38-ročná žienka od Olomouca.

 

   „Toužím být misionářkou,“ povedala mi vo veku 21 rokov v juhočeskom mestečku Žirovnice, kde sme sa spoznali počas štvortýždňovej Miniškoly evanjelizácie, organizovanej maltskou komunitou ICPE a arcibiskupstvom pražským. Padli sme si do srdca ako dve povahou dosť odlišné bytosti, no predsa vnútorne súzvučiace. Dodnes sme v kontakte a zaujímame sa o život tej druhej. Obom sa nám splnil životný sen – mne o dobrom manželovi a jej o misii v zahraničí.

 

Jíťa, kto je podľa teba misonár?

   Misionář je každý člověk, který svědčí o Bohu svým životem a slovem. Tím, ze Boha miluje a miluje všechny ty, ke kterým ho Bůh posílá. Ať už je to jeho rodina, sousedé, spolupracovníci nebo lidé v dalekých krajinách.

 

Čo ťa najviac nadchlo na krajine, v ktorej žiješ už 8 rokov?

   Přátelští, usměvaví lidé, kteří se dokáží radovat, i když žijí ve velice chudých podmínkách a kolikrát nemají ani co jíst. Samozřejmě je tu také nádherná krajina – palmy, moře, hory.

 

Ako vyzerá tvoj bežný deň? 

   V misiích se těžko dá hovořit o běžném dni. Každý den je jiný, záleží na tom, co se zrovna děje. Některé dny jsme na výjezdech mimo misijní centrum, některé dny pracujeme s místními lidmi v okolí centra nebo vedeme duchovní cvičení či jiné programy přímo v centru. No a některé dny se na to všechno připravujeme. Nicméně každý den se ráno účastníme mše svaté, máme 1 hodinu osobní modlitby, společne se modlíme ranní chvály nebo se přimlouváme za různé potřeby lidí i světa. Večer zase máme adoraci nebo se modlíme růženec. No a mezitím pracujeme s dětmi, mládeží a dospělými, anebo pracujeme v misijním centru – vaříme, uklízíme, pracujeme v kanceláři.

 

Akým jazykom sa prihováraš domorodým ľuďom? Mám na mysli nielen lingvisticky, ale aj vnútorne, mentalitou?

   S bohatšími lidmi, kteří mají lepší vzdělání, je tady možné se domluvit anglicky. Nicméně s chudými, s kterými pracujeme, se snažíme domluvit domorodou řečí  tagalogem. Jinak, pro navázání jakéhokoliv kontaktu či přátelství je třeba spousta respektu, povzbuzování, laskavosti, protože místní lidé jsou díky historii země velice ostýchaví v kontaktu s cizinci. V minulosti totiž zažili 300 let nadvlády Španělů a 50 let nadvlády Američanů.

 

Zažila si aj ty ťažké chvíle pri svojom poslaní?

   Bylo to období pěti let, kdy jsem měla na starosti příliš mnoho věcí – vedení misijního centra, komunity, misií, evangelizačních programů, shánění peněz na chod misijního centra, dvouroční formace nových misionářů, prodej a koupě nového misijního centra... Bylo toho zkrátka moc a v zemi, kde všechno funguje úplně jinak než na co jsme zvyklí, (někdy vůbec nefunguje), je vyřizování všech záležitostí mnohem složitejší. Při tom všem mi ale Pán dával dostatek síly a úžasné členy v komunitě, s kterými byla radost pracovat.

 

Môže aj služobník Boha „vyhorieť“? 

   Může. Dr. Archibald D. Hart ve své knize „Adrenalin a stres“ (The Hidden Link Between Adrenalin and Stress) přirovnává syndrom vyhoření k zkušenosti, kterou Eliáš prožil na cestě na horu Choreb (1Kral 19, 4-6). Ale tak jako o každého Božího služebníka, Bůh se o Elijáše postaral, posiloval ho a občerstvoval.

 

Dostaneš sa občas domov, do rodných Čiech? Alebo je ostrov Filipíny už tvojím skutočným domovom?

   Bohu díky, v posledních letech jsme měli každoročne schůze vedoucích misijních center v Německu nebo Itálii. Po takových schůzích jsem využila možnosti navštívit domov a rodinu.

 

Treba Čechom a Filipínčanom hovoriť o Ježišovi rozdielnym štýlom?

   Ano. I když podstata radostné zvěsti je stejná, způsob evangelizace je jiný. V Čechách, kde je větsina národa ateistická, při evangelizaci v prvé řade mluvíme o existenci Boha. Tohle vůbec není potřeba na Filipínách, kde většina katolického národa v Boha věří. Zde je třeba pri evangelizaci vést lidi k živému vztahu s Ježíšem a zvěstovat jim Krista nejen ukřižovaného, ale také vzkříšeného. Protože díky obrovskému utrpení, které zde lidé prožívají, pro mnohé evangelium končí ukřižováním.

 

Aké sny máš dnes? 

   Hlásat radostnou zvěst lidem, kteří ji nikdy neslyšeli, nebo kteří jsou zapomenuti a žijí na běžne nedostupných místech. Na Filipínách je takových lidí spousta. Například farmáři žijící velice daleko od měst a vesnic. Především však zde žije více než sto různých domorodých kmenů v horách, daleko od civilizace, bez eletřiny, vody, vzdělání. Spousta lidí z těchto kmenů o Kristu nikdy neslyšela.

 

Rozhodla si sa žiť bez manžela. Ako prežívaš svoj vzťah s Kristom  ženíchom?

 V okamžiku, kdy jsem se rozhodla říct své ANO Ježíši, stal se pro mně vším. On je důvodem proč žiji, proč jsem misionářkou na Filipínách. On je důvodem mé radosti, posilou v těžkých chvílích, radou v neřešitelných situacích, společníkem na cestách. On je ten, který se dotýká srdcí lidí, s kterými pracujeme a mění jejich životy. Je to úžasné privilegium, být toho svědkem. Díky tomu všemu je můj vztah s Ježíšem velkým dobrodružstvím.

 

Čo osobné koníčky?

   Když se najde čas, tak je to hudba, čtení knih, plavání a chození po horách.

 

Čítaš momentálne niečo zaujímavé?

   Nedávno se mi dostala do rukou kniha od Raphaela Brown „Život Marie očima mystiků“ (The Life of Mary as seen by the Mystics). Momentálně mě tato kniha inspiruje úžasnou pokorou, připraveností a sebevydáním Panny Marie v každém okamžiku jejího života.

 

 

Ak máte záujem dozvedieť sa viac o živote v misii, obráťte sa na:

e-mail: jitka22@gmail.com

website: www.icpe.org

www.facebook.com/icpephilippines

 

 

Za e-mailový rozhovor ďakuje a veľa požehnania vyprosuje 

ALENA JEŠKOVÁ