Vězení s klíčem uvnitř

Kateřina Lachmanová

 

(Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2012, třetí, přepracované vydání)

 

   Keď som jedného dňa prechádzala popri predajni Karmelitánskeho vydavateľstva v Bratislave (pri kapucínskom kostole), všimla som si pozvánku na jednu z piatkových prednášok (v tomto kostole po „sedmičke“), kde hosťom mala byť Kateřina Lachmanová. Na prednášku som prísť nemohla, a tak som vošla do predajne dúfajúc, že knižku o podobnej téme (zrejme nový titul) v nej nájdem. A veru som našla.

   Je to už tretie (prepracované) vydanie rovnomennej knihy. Autorka v predhovore k nemu objasňuje, ako sa prvé vydanie spred roku 2000 posunulo k tejto verzii vo svetle nového poznania Cirkvi (v oblasti vyznávania vín za hriechy minulosti, tzv. zástupného pokánia), ale prehodnocuje ho aj vďaka svojim novým skúsenostiam. Nechcem porovnávať jednotlivé vydania (nepoznám ich), skôr zhrniem to, čo knižka zanechala vo mne.

   Autorka v nej popisuje dvojaké väzenie. „Väzenie neodpustenia“, keď mi niekto ublížil a ja mu nedokážem povedať odpúšťam, a „väzenie samospravodlivosti“, keď som ja niekomu ublížila a je na mne, aby som ho požiadala o odpustenie. Obyčajne sú tieto dva druhy väzenia vzájomne prepojené. „V mezilidských vztazích se málokdy najde situace, kdy je na jedné straně veškerá vina a na druhé naprostá nevina. Proto se nenechme klamat. Tisíce lidí po celém světě – křesťany nevyjímaje – žijí v iluzi, že vinní jsou vždycky ti druzí. Jde o takzvaný Adamův syndrom: žena za to může…, had za to může…, strom za to může…, a vlastně i Hospodin za to může, protože to takhle všechno stvořil, a ješ-tě k tomu narafičil do mého života.“

   Aby sme oba stavy lepšie spoznali, autorka rozoberá každý zvlášť. Poslúžilo jej podobenstvo o kráľovi a nemilosrdnom sluhovi. (Mt 18, 23-34) 

   Zaujímavá je úvaha o väzení obidvoch sluhov. Odmysliac si horší stav nemilosrdného sluhu s väčším dlhom, obaja skončili vo väzení. Na mieste, z ktorého sa nedá len tak odísť. Je pravda, že nie je väzenie ako väzenie. Niektoré poskytuje určitý komfort a ruku na srdce, neraz sa stane, že sa ním necháme oklamať. „Pohoda, klídek, tabáček“ nás uspokoja viac než skutočná sloboda. (A to len preto, že jej plnosť nepoznáme.)

   Neodpustením spútavame aj druhých. „Všimněme si, že druhý služebník se dostal do vězení kvůli prvnímu, kvůli jeho neodpuštění. Král s tím neměl nic společného. I my máme moc svazovat druhé, moc vsadit do vězení… Jinými slovy, máme moc uvrhnout na druhé jakousi duchovní temnotu, bránit přístupu Boží milosti… zdá se, že Boží milosrdenství se zde učinilo závislým na milosrdenství našem…“

   Toto neviditeľné puto zväzuje nás oboch, stačí však opäť otočiť svojím kľúčom (je jedno, ktorá strana sa na to podujme) a obaja zakúsime novú slobodu. Nech nás pritom vedú (veľmi podnetne vložené) slová proroka Izaiáša. (Uvádzam slovenský preklad) „Či nie to je pôst, ktorý sa mi páči, rozviazať zväzky zločinné a roztvoriť zvierajúce putá, prepustiť zlomených na slobodu a rozlámať každé jarmo?“ (Iz 58,6)

   Odpustenie určite neznamená ospravedlňovať a popierať každé zlo, akoby sa nič nestalo. Ani schvaľovať zlo... Ale nepristihli ste sa niekedy pri tom, že s vodou vo vaničke ste vyliali aj dieťa? A hriešnika poriadne zaklincovali vo svojom srdci (i mysli) zvlášť, ak neprejavil ani štipku pokánia? Ja veru áno.

   O napomínaní druhých...

   Dôležitá, niekedy nevyhnutná súčasť riešenia konfliktov. Nikdy sa však nesmie diať na úkor lásky. „Je velký rozdíl být napomínán s láskou, nebo bez ní. Ten kdo vás má opravdu rád, provede potřebnou operaci nanejvýš opatrně. A ještě přitom cítíte, že raději by nesl za vás i tu drobnou bolest, kterou vám jeho výtka působí.

   Takhle totiž „operuje“ i Bůh sám. Je pravda, že usvědčující Boží slovo je sice ostřejší než jakýkoli dvousečný meč a proniká až na rozhraní duše i ducha, kostí a morku (srov. Žid 4,12). Ovšem meč Božího slova není ostrý proto, aby nás zranil, nýbrž proto, aby zraňoval co nejméně. Je přece rozdíl, zda se operuje tupým či ostrým skalpelem. Jen opravdová láska dává člověku kompetenci k vytahování třísek z očí bližních.“ 

   Jeden príbeh zo života pátra Pia. Raz pred kýmsi zabuchol dvere spovednice a nahlas za ním zavolal: „Prasa!“ Keď mu ten slovník jeden spolubrat vytkol, páter Pio odpovedal: „Milý brat, keby si len vedel... Radšej by som sa sám nechal mučiť, než aby som to musel vysloviť, ale bol to pre neho jediný liek.“ Kajúcnik sa na druhý deň skutočne vrátil a po rokoch sa úprimne vyspovedal. Neskôr sa p. Pio pred kýmsi preriekol, že za tohto človeka v noci strávil niekoľko hodín na kolenách.

   Čo v prípade, ak narazíme na svoje hranice schopnosti milovať (a teda i odpúšťať)?

   „Neznamená to konec všeho, jen ujištění, že si (člověk) nevystačí se svými silami a potřebuje lásku Ducha Svatého, Ducha Kristova. Nemá cenu snažit se lásku Boží „vypotit“ ze sebe, jestliže Písmo říká, že jde o lásku z úplně jiného zdroje, že jde o ovoce Ducha Svatého (srov. Gal 5,22), nikoli jen ovoce našich snah. A navíc, že Otec nám touží svého Ducha lásky dát…

   Takže zůstanemeli v koncích se svými silami, neznamená to, že Bůh je rovněž v koncích. Kde člověk končí, tam Bůh začíná, neboť u něho není nic nemožné.“

   Druhá polovica knihy ponúka už spomínané kapitoly zaoberajúce sa zástupným vyznávaním vín (inšpirovaným už Jánom Pavlom II.) či špecifickými vzťahmi, ktoré si vyžadujú zmierenie (odpustením Bohu, sebe, vzťahom ku kresťanom iných cirkví a zborov, odpustením vo vlastnej cirkvi, vzťahom k Židom či iným národom).

   Knižku celkom prirodzene autorka uzatvára modlitbou. Ak chcete, prijmite ju za svoju...

   „Nebeský Otče, děkujeme ti, že jsi nás se sebou smířil za takovou cenu. Děkujeme ti, že v Kristu můžeme žít v pokoji s tebou i sami se sebou, se svou minulostí, že se smíme nazývat tvými dětmi a skutečně jimi jsme…

   Pane Ježíši Kriste, chválíme tě za tvůj kříž, kterým jsi nás přenesl z království temnoty do království svého podivuhodného světla a pokoje. Tvůj kříž má moc bořit hradby v lidských srdcích, zasypávat údolí naší nelásky a beznaděje, snižovat hory naší pýchy a arogance, kdykoli tě vzýváme o pomoc. Proto vejdi, Králi věčné slávy, Beránku Boží, Kníže pokoje! Ty, který ses neštítil sestoupit do betlémské stáje, vejdi znovu do našich srdcí a učiň z nich svůj chrám, i kdybys tam nejdřív musel všechno zpřevracet!

   … Vždyť každý z nás touží po tom, aby z jeho nitra plynuly proudy vody živé, a ne splašky pomluv, hořkosti a samolibosti. Lásko Boží, naplň nás, naplň znovu svou církev, ať nejsme pro svět pohoršením, ať mohou všichni kolem nás říkat tak jako před dvěma tisíci lety: „Pohleďte, jak se milují!“ Dej nám moc stát se služebníky smíření, syny Nejvyššího, kterí působí pokoj.“ Amen.

Ľubomíra Záhorová

Moji přátelé výtvarníci

   Žijeme v různých světech, a i když nás všechny obklopuje stejné okolí, stejné domy, stejné stromy, stejná tráva, stejná příroda a stejná města, žijeme v odlišných vesmírech. Moji přátelé výtvarníci tento jiný vesmír obývají.

   Na rozdíl od ostatních lidí totiž nacházejí moji přátelé výtvarníci v této uspěchané době čas na chvíli se zastavit. Logickým důsledkem nutně je, že nemohou chodit na setkání ve smluvenou hodinu. Možná moje kamarádka výtvarnice cestou objevila květinu, kterou cítí potřebu obdivovat, možná se setkala s jinými kamarády, a tak na sraz přijde možná pozdě a možná vůbec. Výtvarníci se umějí postavit této hektické době čelem, a pokud pro většinu lidí platí, že čas jsou peníze, pro výtvarníky neznamená čas nic. Možná výtvarnice uviděla motýla a v tichu je nadšena ze skladby barev na jeho křídlech. Výtvarníci jsou jako ptáci. Všechno je zaujme, všemu se diví, nikdy nad ničím nezoufají, všechno vydrží. Při pohledu do mého zaplněného diáře se ptají, kde zde ještě zbylo místo pro náhodu, pro tajemno, pro hřejivě tmavá místa nejistoty, pro nenadálá setkání, a diví se, jak můžu v téhle nalinkované pravoúhlé budoucnosti ještě volně dýchat.

   Nejen čas neznamená nic, ale ani prostor. Vezl jsem jednou auto plné výtvarníků z Brna do vesničky P., ujišťovali mě, že cestu podrobně a dokonale znají, mnozí z nich v P. trávili od dětství každé prázdniny. Cestou se vedla vášnivá debata o výtvarníku Magnim. Spor se vedl o tom, zda jeho obrazy nejsou příliš tmavé, a z mého pohledu poněkud prosté téma vydrželo kupodivu celou cestu, hovor jsem přerušoval jen já dotazy, kudy jet a kde odbočit. Po příjezdu jsem se pro jistotu podíval do autoatlasu a shledal, že naše trasa na mapě připomínala obrovskou číslici sedm – jeli jsme ohromnou zajížďkou! Zeptal jsem se, proč jsme do P. z Brna nejeli přímo a zda měla navigace oklikou nějaký zvláštní význam. „Aha,“ zamyslel se můj navigátor, „ale my jsme tak vždycky jako děti jezdili. Nejdříve vlakem, přesednout a pak autobusem.“

   V téže vesničce P. jsem se jednou – jako kuchař – zúčastnil výtvarného kursu pro -náctileté. Všem se tábor moc líbil. Program běžel svým tempem, ale nepravidelnosti a zákruty onoho tempa jsem celých 14 dní nedokázal rozluštit. Pravda, formálně byly sice stanoveny hodiny, ve kterých měla začínat snídaně, obědy a večeře, ale nikdy, alespoň se mi to tak jevilo, nebyly dodržovány. Přijít včas bylo příliš přesné, příliš sterilní, příliš skautské, příliš málo alternativní. Výtvarníci spíše porůznu přicházeli a odcházeli, levý začátek gaussovské křivky se začal pomalu zvedat někdy kolem deseti minut od chvíle, kdy měla snídaně teoreticky začínat, někdo se dostavil dřív, někdo později. Každý večer se protáhl a debatovalo se až do ranních hodin, a jak se ráno kdo probudil, tak se pomalu dostavil do jídelny. Vzpomínám, že jednou se zorganizoval pochod na starou skládku, že se z nalezených artefaktů budou tvořit umělecké realizace. Nakoukl jsem – nic mi po tom nebylo – před stavení na místo ohlášeného srazu. Bylo dvacet minut po stanovené době a zatím se nikdo nedostavil, ani vedoucí, ani účastníci, nikde nic, pusto a prázdno. Teprve pak – hodinky mi ukazovaly 21 minut po srazu – se v družném hovoru začali různí jednotlivci objevovat a zase mizet, jak si kdo vzpomněl, že se vlastně ještě potřebuje napít, vzít si fotoaparát nebo ještě stihnout jít na záchod, vždyť tu ještě tak jako tak nejsou všichni. Na svém skautském chronometru jsem naměřil neuvěřitelných čtyřicet minut, než se roztroušený had táborníků volně vypravil směrem k odpadišti, následován spěchajícími opozdilci. Na konci tábora si vedoucí i frekventanti pochvalovali skvělý a přesný denní režim a „pohodový“ tábor, kroutil jsem hlavou a tiše se ptal sám sebe, zda mluvíme o stejných dvou týdnech.

   Výtvarníci nemají mobilní telefon, neboť ho nepotřebují. Ze stejného důvodu nemají zřízenou adresu elektronické pošty. Nebo mobil mají, ale přehlédnou, že je třeba jej čas od času zapojit do sítě, aby se dobila baterka. Telefon pak sice u sebe starostlivě nosí, ale nepřijde jim divné, že jim dlouho nikdo nevolá. Jindy mobil funguje, jak má, ale je navzdory svému jménu necháván přes den doma položen na poličce vedle pevné linky. Nahromaděná kolonka „nepřijaté hovory“ pak bývá večer ignorována a zítřek bude mít přece dost vlastních starostí. V globální vesnici tak výtvarníci připomínají ostrovy. Jsou, ale nejsou; nebo alespoň nejsou dostupní. Telefonování na pevnou linku je výstřel naslepo, připomíná doby našeho mládí. Je pryč, zvěstují rodiče. Kdy se vrátí, nevíme, kam šla, nemáme potuchy, s kým nevíme. Zkuste to na mobil, poradí rodiče.

   Je pak možné, že s výtvarníky sdílíte stejnou zemi, avšak večer při pohledu na osvětlenou metropoli si s povzdechem můžete jen představovat, že – ano, někde tam mezi mihotavými lampami města prožívají své radosti i trable, ano, tam někde mezi hvězdami luceren diskutují a diví se, ale to je tak vše.

   A pokud je někdy společný podnik domluven, v dané podobě se nikdy neuskuteční. Říká se o britských pilotech R.A.F., že nalétávali se svými stroji do kouře po výbuchu německého flaku. Panovala totiž pověra, že se německé protiletadlové dělo nikdy není schopno dvakrát po sobě trefit do stejného místa. Podobné je to i v tomto případě – s výtvarníky zažijete spoustu nepředvídaných dobrodružství, ale nikdy ne to, které je předem smluveno.

   Jindy jsem výtvarníkům půjčil na týden svou faru v Lechovicích s tím, že se bude konat filmový víkend a budou se promítat filmy. Ukázalo se, že o akci je zájem, oslovení výtvarníci zvali své kamarády a ti zase ty své. Nikdo tak nebyl schopen říct, kolik vlastně přijede účastníků, zda bude stačit kapacita budovy a zda nakoupených potravin nebude zbytečně mnoho nebo zbytečné málo. Nakonec to nějak dopadlo, různé skupinky různě odjížděly a přijížděly. Některé, kteří omylem vystoupili na nesprávné zastávce, obětavě přiváželi moji farníci, tak, jak je náhodně posbírali v lesích pod kostelem. Vždycky to nějak dopadne.

   Kolega M. jednou učil nejmenovanou výtvarnici přijímat a odesílat maily (bylo to v roce 2005). Zdálo se, že výtvarnice napjatě poslouchá. Výklad ovšem byl pojednou přerušen zvoláním: „Ono to hřeje!“ a vše bylo zapomenuto. Tohle totiž výtvarníci umějí bravurně – podívat se na věc v jiném kontextu, historka byla jak vystřižená z Marcela Duchampa.

   Jindy bylo sice výtvarnici vše ohledně elektronické pošty zevrubně vysvětleno, příštího rána si ale správci sítě stěžovala, počítač je pokažený a nefunguje. Správce sítě při bližším zkoumání s překvapením zjistil, že byl vymazán operační systém. Dobral se toho, že výtvarnice předchozí den odpoledne naznala, že v jejím počítači je ohromná spousta souborů, které tam nevložila – jsou asi dědictvím po minulém uživateli –, a tak vše, co přebývalo, smazala.

   Výtvarníci jsou jako odlišný biologický druh, je třeba přijmout jejich pravidla hry a svět takový, jaký je, i s oním tekutým časem a einsteinovským prostorem. Nikdy nic neočekávat. Brát si na srazy knížku. Těšit se z toho, že šedé ulice zaplňují barvami, neboť každý z nich je jako barevné políčka, pobyt s nimi je výletem do pohádky, kde je vše možné. Kde věci nabývají jiných významů a uměleckým dílem se může stát stará jízdenka na tramvaj nebo poslední jablko na stromě. Kde objevíte, že vedle města, ve kterém žijete čtyřicet let, existuje ještě jiné město, město zapadlých čajoven, hospůdek a tajemných křivolakých uliček, město podzimního listí s jemnou duhou kolem luceren v mlze. Kde vás naučí dívat se a žasnout. Život s výtvarníky je jako život na vybarvené straně omalovánky. A to stojí zato, tisíckrát to stojí zato.

Marek Orko Vácha
(uverejnené z knihy Probouzení s povolením nakladateľstva Cesta)

Prstene či skrutky?

(Fejtón)

   Lea dobehla celá zadychčaná na dohodnuté stretnutie; ako vždy, meškala; a ako vždy, Marcelu a Katu to už neprekvapilo. Boli zabraté do družného rozhovoru a Leu len letmo pozdravili. Marcela bola v zápale rozprávania – tak, ako to len ona vedela a Kata napäto počúvala.

 

   „On si týždeň predtým dovliekol domov obrovskú starú ošúchanú haraburdu. Vraj bola niekde elektroburza. A vraj toto bolo úžasné historické rádio, ktoré chcelo len trochu vyčistiť a bude zase ako nové... Historické rádio!... No vieš si predstaviť, aká som bola z toho hysterická. Už len chcem vidieť, ako bude 40-ročné rádio hrať ako nové! A keby aj, tak prečo zrovna teraz?! Týždeň pred svadbou??? Snažila som sa nájsť nejaké riešenie, tak som sa spýtala: „Zlatko, ale prečo si ho neodniesol radšej k svojim rodičom?“ „Tam nemôžem, tam sú všade porozkladané koláče. Veď vieš – svadobné.“ – mrkol na mňa veľavýznamne. „Aha,“ na viac som sa nezmohla. On mal riešenie od začiatku jasné – novopoložené parkety v čerstvo vymaľovanej izbe v našom novom nastávajúcom bývaní budú na tento skvost všetkých vychýrených smetísk najideálnejšie. A tak som rezignovala.

   Na druhý deň to akože úžasné rádio celé rozobral na súčiastky, každú jednu dôkladne očistil a našiel jej dôstojné miesto v rade na zemi. (Keby aspoň raz takto precízne riady upratal!) Neviem, či si to pomýlil s Legom, Puzzle alebo Scrablle, ale stále niečo prikladal, odoberal, skladal, rozoberal... matičky, skrutky, šróbiky a čo ja viem, ako sa všetky tie dzindzíky volajú... Až som to raz nevydržala a so schválne zle skrývanou ľútosťou sa ho spýtala: „Zlatko, nejde ti to poskladať?“ No skoro po mne niečo hodil...

   Až napokon prišla svadba. Úpenlivo som ho prosila, aby aspoň raz prišiel načas, a aby sa aspoň dnes nehral s tými skrutkami. Prebodol ma pohľadom, čo som nevedela, či znamená – Samozrejme, že nebudem! alebo – Čo ťa do toho?

   O desať tri som bola pred kostolom. On nikde. O päť tri prišiel farár. On nikde. O tretej dobehli poslední svadobčania. On stále nikde. Začala som hľadať mobil. Samozrejme, bol doma. Nervy mi tiekli. Ešteže mám duchaprítomnú sestru. Zavolala mu. Vraj je už na ceste. Ale poznamenala, že to znelo, akoby sa mu šrobováky vysypali na dlážku... Tri pätnásť konečne dorazil. „Si sa zľakla, že neprídem, čo?“ ... Trápny pokus o vtip. „Sssss...“ radšej som neodpovedala. Vošli sme do kostola. Farár chcel prstene. „Dúfam, že ich máš,“ precedila som pomedzi zuby. Víťazoslávne prehlásil: „Tak tie som si náhodou nachystal už včera!“ No znervóznela som, keď vytiahol jednu zo svojich krabičiek, v ktorej máva tie svoje dzindzíky. „On ich nemá!“ zamrazilo ma. V krabičke čosi zahrkalo. Hrdlo mi stiahlo, keď ju otváral. Otvoril a – boli tam dve krásne naleštene skrutky!“

 

   Na sekundu nastalo hrobové ticho. Potom sa Lea s Katou pustili do smiechu. „To je dobré! To sa ti kedy snívalo?“ hlesla Lea. Kata zbledla, Marcela, naopak, ešte viac očervenela. Pohľadom, ktorým by sa dali klince zatĺkať, zazrela na Leu a ľadovo zasipela: „To sa mi nesnívalo. To sa mi pred štyrmi rokmi stalo!“

Jana Májeková

Báseň

Myšlienky ma pristihli, že snívam.

Nakričali na mňa tichou naliehavosťou.

PREČO SNÍVAŠ?, pýtali sa podráždene.

TAKTO STRÁCAŤ ČAS!

Zatiaľ si si mohla PREMYSLIEŤ toľko dôležitých vecí,

VYMYSLIEŤ niečo užitočné,

DOMYSLIEŤ riešenia svojich problémov...

...

dala som si na uši slúchadlá

a pustila som do nich hudbu

...

Myšlienky urazene odišli.

A ja ďalej snívam.

 

 

Beata Michelčíková

 

 

Keby

 

Čo by na to povedali

tvoje ruky keby mali 

za priehrštie času

 

Možno by sa radovali

možno by mi darovali

mäkulinkú lásku

 

Možno by ma pochopili

možno by ma niekam vzali

len tak na prechádzku

 

Keby ten čas pre mňa mali

určite by nenechali

moju dušu prázdnu

 

 

Eva Nipčová