Cestovný lístok

   Je jesenné sychravé ráno. Cesta do práce mi potrvá mestskou hromadnou dopravou dvadsaťpäť minút. Autobus prichádza, nastupujem, označím si lístok. Usadím sa a vyťahujem z kabelky vreckový formát Nového zákona. Otváram Matúš 2, 1-12. V pokoji venujem 10 minút čítaniu. Písmo zatváram, ako záložku vložím lístok MHD. Je na ňom vytlačená hodina a minúta odkedy cestujem. ... Hmm, môj čas, ktorý žijem práve teraz. Práve som dočítala, že za čias kráľa Herodesa prišli do judejského Betle-hema mudrci od východu v čase, keď sa narodil Mesiáš. Moje srdce sa otvára. Je to úžasný div, že v dobe bez navigácie, mobilu a hodiniek (v dnešnej podobe) prišli odkiaľsi zďaleka muži na ťavách a koňoch do zastrčeného Betlehema práve v SPRÁVNOM ČASE. Prišli ku Ježišovi, aby sa mu klaňali. Boli to mudrci, bádatelia, vzdelanci... určite, no najmä muži s otvoreným srdcom pre znamenia čias. Nasledovali mimoriadne znamenie na nebi, viedla ich hviezda. Aké obrovské odhodlanie a presvedčenie museli mať, keď tak túžili vidieť Kráľa, že venovali mnoho energie skúmaniu hviezd a boli ochotný ísť aj napriek všetkým ťažkostiam... aký zázrak, že prišli v ten správny čas. Viedol ich Boh, pretože boli ochotní a pripravení dať sa viesť.

   Moja zastávka, dvere autobusu sa otvárajú, vystupujem v ústrety okamihom bežného dňa. Aké budú a budem mať otvorené srdce, aby ma viedol Boh v správnom čase na správne miesto, dokážem práve dnes prejsť cez púšť, kamene i oázu, aby som sa klaňala Kristovi? V mojom vnútri prežiarilo sychravé ráno slnko.

Eva

Na plný plyn

Sprcha.

Káva.

Ťahať deti z postele.

Vychystať ich do školy a do škôlky, seba do práce („Ja nechcem túto sukničku, ja chcem ružovú! A k nej sa nehodí to zelené tričko...“ „Ozaj, mami, zabudol som, že máš toto podpísať...“ „Kde sú zas tie kľúče?!“ „Prečo si mi dala jahodový sirup? Ja som chcel bazový...“ „Prídeš po mňa na obed?“ „Uuuups, mamííí, potrebujem ....... Nehovoril som ti to?“).

Urobiť desiatu a raňajky, nakŕmiť hladné krky vrátane psa. Na jedenie mi už čas nezostáva.

Rozviezť deti a zaviezť auto do servisu.

Odučiť 6 hodín bez raňajok, a kvôli autu aj bez obeda. V prestávkach vybaviť 1000 drobností spoje-ných s triednictvom a organizovaním exkurzie...

Ísť (pešo) po auto do servisu a nechať tam polovicu mesačného platu.

Ísť (už autom) naspäť do školy. 

Bageta z pumpy.

Doučovanie o tretej – konečne jeden žiak, ktorý to CHCE vedieť...

Opraviť koncoročné písomky a zapísať známky do učiteľského zápisníka, klasifikačného hárku a internetovej žiackej knižky, ktorú nikto nečíta.

Vziať si zvyšok práce domov na večer.

Vybrať peniaze z bankomatu.

Vyzdvihnúť dieťa zo škôlky – zaplatiť fotenie tried, ktoré bude v piatok.

Vyzdvihnúť dieťa zo školy – zaplatiť fotenie tried, ktoré bude vo štvrtok.

Na pošte zaplatiť nahromadené šeky za stravu a krúžky detí.

Nakúpiť potraviny, drogériu a lieky – a peňaženka je opäť prázdna...

Ťahať deti z ihriska domov.

Vyvenčiť psa.

Motivovať dieťa na písanie domácich úloh... Prvý pokus neúspešný.

Druhá káva.

Prvý pohár vody.

Naliehavo žiadať dieťa, aby si splnilo svoje školské povinnosti! 

Vraj to hneď urobí, len sa musí vykakať...

Povysávať, naložiť práčku, požehliť suché prádlo zo včera, aby si syn zajtra mal čo obliecť. Každý deň zelené kolená od trávy, občas aj deravé...

Pripraviť večeru a nakŕmiť deti, seba a kňučiaceho psa.

Vypočuť si všetky novinky zo školy a škôlky, vyriešiť všetky problémy...

Umyť riad. Netreba – prišiel manžel! (A s ním aj jeho brat, bude u nás nocovať.)

Umyť deti.

Synovi umyť vlasy pred zajtrajším fotením v škole. Presvedčiť dcéru, že jej dnes netreba umývať vlasy, lebo v škôlke sa fotia až v piatok. 

Dovoliť deťom pozerať Večerníček a dať si sladkosť, ak sa pritom oblečú do pyžama a uložia si veci. (Ja už nevládzem uložiť ani tie svoje.)

Urobiť so synom konečne tie úlohy.

Presvedčiť manžela a syna, že na cvičenie huslí ešte nie je príliš neskoro.

Uložiť deti do postele. 

Vytriediť z pracovných vecí tie, ktorým zajtra horí termín. Odpísať na maily a vytvoriť dva testy z nemeckého jazyka tak, aby ich žiaci nenapísali na päťky.

Dať si s manželom a švagrom pohár vína a usmievať sa pri debate o elektroakumulátoroch.

Spať!!! 

(Načo sú tabletky na spanie? Stačí zavrieť oči...)

...

 

   Doba je čoraz rýchlejšia, a my chceme všetko stihnúť...

„Kedy sa modlíš?“, spýtal sa ma raz môj spovedník.

„Stále“, odpovedala som. „Pred každým rozhodovaním... po každej zvládnutej úlohe... keď príde na účet výplata... keď začne liať, až keď zavriem za sebou dvere bytu... keď na mňa počká šofér MHD, hoci mám na zastávku dobrých 50 metrov behu... keď mi žiaci v škole rozprávajú svoje kruté životné príbehy... a večer s deťmi, keď rekapitulujeme deň... Viem, mohla by som možno tráviť viac času sama v tichu na kolenách... ale nestíham...“

   „No, možno keď odrastú deti, si ten čas nájdeš. Neprestávaj to skúšať! Ale keď nestíhaš, zatiaľ to nechaj na mníchov a rehoľné sestry... Mamy majú iný spôsob modlitby. Dôležité je, aby si sa nevzdialila z Božieho náručia, aby si sa naňho obracala, či už si šťastná, alebo máš depky, či si v kostole, v práci, v obchode alebo doma... A aby si to učila aj svoje deti. 

   Je dôležité striedať modlitbu a prácu, zas a znova, po celý deň, po celý život. Ale nezáleží na tom, že jedno trvá tri hodiny a druhé päť minút – dôležité je, že obe sa snažíš robiť poctivo a na 100 %. 

   Lebo každý má svoju cestu, inú spiritualitu, iné poslanie vo svete, iné záľuby a iné zamestnanie. Podstatné je, aby sme - podľa sv. Benedikta – všetko, čokoľvek robíme, robili na väčšiu slávu Božiu.“

Beata

Netlač na pílu

   Mám pocit, že toho mám veľa. Iste, ja chcem toho aj veľa stihnúť. Deti, domácnosť, profesia a služba – vyučujem súkromne nemčinu a vediem redakciu časopisu. A máme modlitbové stretko. Všetko ma teší, baví, napĺňa, len to treba časovo správne usporiadať. Najväčší problém mám vtedy, keď ma svrbí myšlienka na článok, valia sa mi vety hlavou a čakajú na naťukanie do počítača a dvojročný Timko sa chce so mnou hrať, alebo mi len čosi ukázať, či volá ma jednoducho k sebe, prípadne mi vylieza na kolená, aby si aj on, priťahovaný strhujúcou technikou, zaťukal po klávesnici. V tejto chvíli poznám u seba dva typy reakcií: buď znervózniem a napätie uvoľním pokrikom po dieťati, prípadne ho odkážem na zaujímavú hračku a nasilu, v chvate píšem, i tak odvolávaná do druhej izby, z čoho strácam pevnú pôdu pod nohami, alebo si uvedomím tú úžasnú pravdu, že teraz som naplno mama a na písanie dostanem čas inokedy ako dar. 

   Veľakrát situáciu nezvládnem. Ale keď sa vzdám a vydám synčekovi k dispozícii, do pár dní príde čosi obdivuhodné. Nečakane, neplánovane, bez mojej snahy a tlaku odrazu vznikne časopriestor, k tomu cítim ešte aj vnútornú energiu a vtedy viem - teraz. Teraz je ten darovaný čas od Pána na písanie. Alebo na inú koncentrovanú mentálnu činnosť. Chcelo to len počkať si na tú Božiu minútu a hodinu. A v nej stíham obyčajne oveľa viac, nepriamoúmerne. Akoby za kratší čas urobím viac. Niekto potrebuje rozmnoženie chlebov, iný rozmnoženie peňazí, ja najmä rozmnoženie minút. Je to zázrak, ktorý nedokáže konať človek. Deje sa v iných rukách, ale tie si naše hodnoty nevezmú samé, čakajú, až mu ich podáme.

Alena

Co právě dělám?

   „Co právě děláš?“ ptala se mě do telefonu Linda. „Už jsme spolu dlouho nikde nebyly, pojďme někam vyrazit. Víš, dítě spí u babičky.“ Tichounce jsem si povzdychla, aby to ve sluchátku nebylo slyšet. Co odpovědět? Linda je moc prima holka a já s ní občas ráda vyjdu někam na kávu nebo se projít po obchodech. Vždycky si máme co povídat a docela se spolu i zasmějeme. Ale dneska zrovna…

   „Víš, dneska zrovna se mi to úplně nehodí,“ začala jsem omluvně. Rychle jsem se pokoušela srovnat si v hlavě, co jsem to vlastně chtěla dnes odpoledne a večer ještě všechno dělat. „No hlavně musím nějak zpracovat ten rybíz. Víš, sousedka mi přinesla košík natrhaného rybízu ze své zahrádky, že je po tom dešti celej takovej ubitej, tak prý aspoň na koláč, jenže u nás nikdo rybízový koláč nerad, miláčkové si stěžují, že prý jim lezou do zubů ty zrníčka a že je to moc kyselý, chápeš, no přece to nevyhodím, tak jsem k němu dokoupila hrst jahod a chci to svařit dohromady. Ty jahody to navoní a bude to báječný džem na tousty k snídani v zimě, Adélka mi to už odstopkovala,“ spustila jsem vodopád svých plánů. „Hm, to zní hezky,“ zabzučela mi do sluchátka Linda, jenže já jsem se nemohla zastavit, „a pak jsem slíbila Adélce, že s ní půjdu koupit nové plavky, ale to asi nestihnu, snad se nebude zlobit, když to odložíme na zítřek, protože jiná sousedka u nás nechala klíče od bytu pro svou sestru, která k ní přijede na návštěvu, ale sousedka neví, v kolik hodin přesně přijede a sama je objednaná k zubaři, tak aby sestra nečekala na chodbě, bude mít na dveřích papírek, že má zvonit u nás. Tak musím být doma, slíbila jsem to.“ 

   Sama jsem se málem orosila, jak mi toho přišlo najednou moc. A ještě někam vyrážet s Lindou? Vyloučeno. „Tak mám dojem, že s tebou nikam jít nemůžu,“ uzavřela jsem. „No nedá se nic dělat,“ řekla Linda lítostivě a zkusila to ještě naposled. „A co večer, až to budeš mít všechno hotový? Jen na chvilku…“ smlouvala se mnou jako malé dítě. „Třeba do té nové kavárny, jak jsi mi o ní vyprávěla…“ 

   Ach jo, ona ví, jak na mne. Jak jí mám říct, že večer strašně nerada někam chodím, když jsou mí milí všichni doma a chtějí společně večeřet a povídat si, koukat spolu na nějaký film nebo si jen někde vedle sebe potichoučku číst? Bude si o mně myslet, že jsem taková kvočna. Co kdybych jí řekla pravdu, že až uklidím kuchyň po výrobě té rybízové marmelády s jahodama, protože bude pěkně červeně zastříkaná, chci ještě upéct nějaký koláč a pak se naložit do vany s detektivkou? Bylo by to blbý? Myslela by si, že na ni honím ramena, když dobře vím, že ona doma koláč v životě neupekla, a tak se chlubím jako vzorná hospodyňka?

   Nějak se mi podařilo si smluvit odklad na příští týden a rozloučily jsme se. Cítila jsem z rozhovoru lehkou pachuť. Nebylo to ode mne nefér? Třeba si Linda potřebovala o něčem promluvit a já jsem zmařila tuto příležitost. Ona je moje kamarádka a já bych ji přece měla vyslechnout… No ale, jestli se něco děje, měla to říct! Kdyby byla nějaká krize, jistě bych všechno nějak zařídila a sešla bych se s ní. Asi si jen chtěla vyrazit a příjemně pokecat. Proč se mi do takových setkání tak málo chce? Vždyť i já si občas ráda jen tak nezávazně popovídám, vždyť i já si jdu někdy ráda sednout do útulné kavárny a dám si nějakou dobrotu. 

   Snažila jsem se vylisovat šťávu z kuliček rybízu, které vypadaly jako skleněné červené korálky a ždímala jsem nad mísou utěrku, do níž jsem je lehce převařené přelila. Ruce jsem měla celé popálené, ale pomáhala jsem si cedníkem a velkou dřevěnou vařečkou. Nebude to třeba mou netrpělivostí, že se mi nechce naslouchat? 

   Když byly děti malé, často nás nějaké známé maminky zvaly na návštěvu. Šly jsme tam s holkama jen málokdy. Ne že by na navštěvování bylo něco špatného. Ne, návštěvy jsou prima. Nebo že by ty maminky či jejich děti byly nějak špatné. Ne, většinou to byly šikovné, chytré holky a jejich děti byly roztomilé. V nich žádná chyba nebyla. Asi byla chyba ve mně. Já asi málo snesu. Pamatuju si některé návštěvy, z nichž jsem byla úplně vyřízená. Děti si spolu chvilku hrály a chvilku se tahaly o hračky, chvilku se zabavily a chvilku na mně visely a něco chtěly. Takže jsme si s kamarádkou chvilku povídaly a chvilku řešily dětské spory. Každá jsme chytaly to své robě a snažily se je přinutit, aby ustoupilo, půjčilo hračku nebo si nebralo hračku. Mezitím nám utekla nit hovoru, a tak jsme skákaly z tématu na téma jako v té hře Jméno, město, zvíře, rostlina, věc. Nic jsem nedělala pořádně. Ani jsem se nevěnovala dětem, protože jsem je pořád odstrkovala, aby si šly hrát a já si mohla povídat s kamarádkou. Ala ani jsem si nepovídala s kamarádkou, protože jsme pořád jedna nebo druhá nebo obě musely odbíhat k dětem. Připadalo mi to celé k ničemu a tehdy jsem se jednou po návratu domů rozhodla, že než tohle, raději nic. Co dělám, chci dělat pořádně. Buď se věnovat dětem, nebo naslouchat kamarádce. Zvládnout obojí najednou je pro mne nemožné.

   Jsem vadná? Spousta maminek se pořád navštěvuje a nepřijde jim na tom nic divného. Stejně jako spousta žen by byla ráda, že je chce kamarádka odpoledne nebo večer vytáhnout někam na kávu, ale já chci raději vařit marmeládu nebo péct koláč nebo si číst ve vaně… nejsem já divná? Co je ve mně špatně? Krájela jsem jahody na čtvrtky a házela je do hrnce s rybízovou šťávou. Možná chci být doma pořádně, ale i s kamarádkou pořádně. A to nejde zvládnout jedno přes druhé. Abych v kavárně přemýšlela o neupečeném koláči nebo neuvařené marmeládě, to by bylo hloupé. Tak konec výčitek! Teď budu naplno hospodyňka a příští týden si tu kavárnu jaksepatří užiju.

Hana Pinknerová

Keď o ôsmej je 8.20

   Bola som na konferencii na Sicílii. Taliani mali na všetko čas. Odchod autobusu ohlásili na 8.00 hod. Pre nich (okrem toho, že to bolo strašne skoro), to znamenalo, že stačí prísť 8.10 a odíde sa aj tak najskôr 8.20. Naopak, Nemci so svojou dokonalou presnosťou z toho boli úplne vykoľajení a nervózni. V plnej zostave boli nastúpení už o 7.45. Keď oni niečo organizujú, všetko ide na 100 % podľa plánu. Taliani nemajú problém posúvať termíny, ktoré sami ako organizátori navrhli.

   Rozpis autobusov – to bola ďalšia osobitná kapitola. V meste chodila hromadná doprava, aj zastávky som našla, ale na žiadnej z nich nebol časový harmonogram odchodu autobusov. Pre mňa nepochopiteľné, pre domácich normálne. Veď prídu na zastávku a snáď to niekedy pôjde... Na druhej strane, má to aj výhodu; nemohli byť nervózni, že autobus zase mešká...

   Južania majú oproti nám akosi „posunutý“ celý životný rytmus. Keď som bola v Španielsku, veľmi ťažko sa mi na to zvykalo. Vstávať ráno o šiestej? Nevídané. Obedovať v reštaurácii o 12-tej? Nemožné. Nájsť omšu v kostole poobede? Nepravdepodobné. Hrajúce sa deti na ulici krátko pred polnocou? Bežné. A tak by som mohla pokračovať.

   Podľa štatistík je v južanských krajinách vraj nižšie riziko srdcového infarktu ako v strednej či severnej Európe... Možno preto, že najčastejšou odpoveďou na otázku, kedy sa bude niečo riešiť, je „mañana“ – zajtra...

   Nuž, nie je čas ako čas...

Elena

Kráľ času

   Stalo sa mi to mnohokrát: už-už sa zdalo, že niečo nenávratne zmeškám, že nemám šancu dobehnúť... A Boh spravil zázrak. Zastavil čas. 

   Naposledy minulý mesiac. Potrebovala som podať zásielku prvou triedou. Išlo o úradný list a vážne som nutne potrebovala, aby bol u adresáta hneď na druhý deň, inak by sa mi dosť skomplikoval život. Urobila som všetko preto, aby som list napísala a zalepila do obálky, i keď už aj to ma stálo nemálo úsilia v mojom nabitom dennom programe. Pamätala som si, že naša pošta berie zrýchlené zásielky do 17.30 hod, a celý deň som prosila Pána, aby mi pomohol zariadiť si veci tak, aby som to dovtedy stihla. Bolo presne 17.25, keď sa mi podarilo uvoľniť z domu a šprintom blížiacim sa olympijským hodnotám som bežala dole kopcom k pošte, aby mi list ešte vzali. Môj muž krútil hlavou, že to nemá zmysel, že to podám zajtra... Ale ja som si bola istá, že to stihnem, len to nesmiem vzdať. Mnohokrát som sa presvedčila o tom, že keď Boha o niečo dôležité prosím a dôverujem Mu, že to zariadi - tak to zariadi, akokoľvek nepravdepodobne to vyzerá.

   S vyplazeným jazykom som dobehla na poštu a lapajúc dych som oslovila pani za okienkom: „Prosím Vás.....prvou triedou... ešte mi to vezmete...?“

   Pozrela sa na mňa a 30 sekúnd mlčala, kým mne z čela kvapkali kropaje potu. Asi uvažovala o tom, čo také dôležité mám v tej obálke a ako jej rozhodnutie ovplyvní môj život... Potom pomaly povedala: „Prvú triedu berieme do 15.30, pani.“

   V hlave mi nastal zmätok. Akože? Prečo? Čo tým, Pane, sleduješ? Toto nerobievaš... Mám si uvedomiť, že nemám robiť dôležité veci na poslednú chvíľu? Mala som pocit, že je to vybavené, že mi pomôžeš to stihnúť...

   „Ale,“ pokračovala pani za okienkom, „dnes sa pokazilo auto, takže zásielky ešte neodišli. Tak ja vám to tam prihodím...“

Vďaka ti, Kráľ času!

Beata

Prosím, príď načas

   „Ty vlastne vychovávaš ľudí, aby chodili načas,“ povedala mi raz kamarátka. Uznávam, že má asi pravdu. Niežeby som patrila medzi ľudí, ktorí druhých radi poučujú. Ani náhodou. Je to omnoho prozaickejšie – nemám mobil.

   Priznám sa, že nechápem telefonáty typu: „Kde si? Ja už som tu.“ alebo „Prepáč, budem päť minút meškať.“ Ako by títo ľudia fungovali pred 15-timi rokmi? Alebo druhý extrém: „Musím ešte niečo dokončiť. Ty už na mňa čakáš? Choď niekam zatiaľ do obchodu, prídem o polhodinu.“ A ako by fungovali títo?

   Ako môže jedna malá vec zmeniť správanie a možno aj myslenie ľudí? Kedysi, keď sme sa dohodli, že sa stretneme trebárs o štvrtej, tak sme sa aj stretli. Ak dotyčný chvíľu meškal, neriešila som to. Nervózna som začala byť až po 15-tich minútach. A keď som ja meškala, tiež som vedela, že svet sa nezrúti. Akademická štvrťhodinka bola v norme.

   Možno namietate, že ľudia sú dnes s mobilom omnoho flexibilnejší. Áno, to pripúšťam. Otázkou je, či aj slobodnejší. A bez otázky si už dovolím tvrdiť, že sú menej zodpovední. „Budem meškať? Nevadí, veď zavolám. Nebudem sa predsa náhliť...“ (Ale čo ak sa zrovna vybije baterka alebo ten druhý si mobil zabudol?)

   Keď sa s niekým dohadujem na stretnutí, častá je veta: „Veď keby niečo, daj mi číslo.“ S úsmevom odpovedám: „Ale ja nemám mobil.“ A v duchu s úškrnom dodám: „Musíš prísť načas...“ A keď niekedy čakám, tak viem ten čas využiť – buď si čítam, alebo sa modlím.

   Aj mňa to učí zodpovednosti. Reálne si rozvrhnúť a naplánovať svoj čas. Niekedy je to celkom dobrodružné. A zároveň tým môžem prejaviť úctu voči tomu, s kým sa mám stretnúť, že ho nenechám čakať.

Jana