Obrazy s príbehom

   Pozvanie do sveta symbolov, predstavivosti, farieb a krásy. Aj tak by sa dala nazvať návšteva Galérie „Setkání“ v Jiřiciach pri Moravských Budějoviciach.

 

   Jiřice sú malá, pred svetom takmer ukrytá dedinka na južnej Morave. Vládne tu pokoj a pohoda. Ideálne miesto na stretnutie s krásou a duchovnom. A presne takéto pocity som mala po celý deň, kto-rý som tu strávila.

   Na okraji dediny, už skoro v poli, sa nachádza brána. A za tou bránou sa začína takmer rozprávkový svet. Záhrada, dvor, dom – v starom krásnom vidieckom štýle. No to nie je všetko. Majiteľ – pán Petr Vystrčil – sa rozhodol jednu časť venovať galérii. A v nej si môžete pozrieť krásne obrazy maliarky Bedřišky Znojemskej. A je tu naozaj čo obdivovať – obrazy malé i veľké, veselé i smutné, ale – každý so svojím vlastným príbehom.

   Maliarka robí v galérii pravidelné stretnutia pre verejnosť, kde predstavuje svoje obrazy. Na jednom takomto stretnutí som sa zúčastnila a bol to hlboký zážitok. Kto nemá možnosť prísť v tomto termíne, je možné si dohodnúť aj individuálnu prehliadku s majiteľom.

   A to ešte stále nie je všetko. Oproti domu cez poľnú cestu je starý sad. Kedysi zarastený sad premenil pán Vystrčil spolu s pani Znojemskou na meditačnú krížovú cestu. Štrnásť zastavení – to je štrnásť starých stromov, na ktorých sú umiestnené maľby jednotlivých zastavení so symbolikou súčasnosti. Na zimu sa síce obrazy zvešiavajú, ale od mája do decembra je krížová cesta voľne prístupná komukoľvek.

 

Pani Znojemská, vráťme sa do začiatkov. Chceli ste byť odmalička maliarkou? 

   Snad od prenatálního stavu. Protože malířem se člověk rodí a ne stává.

 

Pôvodne ste však začali študovať medicínu. Ako sa dá od medicíny dostať k umeniu?

   Můj otec se hrozil toho, že bude mít dceru malířku, protože se bál jako otec o můj osud, že to není lehká cesta. Takže jsem si říkala, že začnu s medicínou. Tehdy byl Spolek sv. Lukáše a hotové doktory posílali na Martiniky a podobné ostrovy. A já jsem si říkala, že by to bylo báječné – že vystuduji medicínu a potom půjdu, podobně jak Gauguin, na ta místa. Potom ovšem přišly prověrky a bohužel mě vyhodily ze všech vysokých škol, takže jsem umění dělala soukromně.

 

Váš otec bol tiež umelec, však?

   Můj otec byl důstojník, ale protože šel do první světové války a poznal maminku, chtěl se ženit, takže zůstal na vojně. Ale strašně miloval malířství a taky, samozřejmě, chodil potom do soukromých malířských škol. A když byl v důchodu, chodil malovat. Jeho oborem byly koně. Protože byl dělostřelec, měl svého koně. A koně skutečně – upřímně řečeno – byly lepší než figura.

 

Veľa ste pracovali spoločne s manželom. Aké to je, keď manželia robia spolu to isté? 

   To je nejkrásnější vztah, který může být. I když, samozřejmě, musí tam být určitá úroveň. Když já jsem prosazovala svoje a potom přišel Bořivoj, který proti tomu namítl, tak jsem uznala, že je to lepší. Ale ta společná práce, ta byla jedinečná. On pracoval ve dřevě, já v malbě, čili já měla jiný pohled, spíš ten lehký duchovní a on v tom dřevě měl spíš realistický pohled na věc. Já věřím, že mně byl skutečně souzen. Když jsme měli výstavu ve Švýcarsku, tak nám říkali „Künstlerehepaar“. Zvláště v interiéru, kdy on dělal ve dřevě například oltáře a já jsem zase dělala vitráže nebo křížové cesty, to bylo jedinečné spojení.

 

Počas totality ste patrili medzi zakázaných umelcov. Nezatrpkli ste preto voči ľuďom, spoločnosti a vôbec voči umeniu? 

   Já jsem v medicíně chtěla pomáhat lidem. A v umění jsem chtěla pomáhat duši člověka. Čili v bolesti a v hledání nakonec je to inspirativní pro každého tvůrce. A v umění zvlášť, protože hledáte pevný světlý bod.

 

Čo je vašou životnou témou v umení? 

   Lepší svět. A lepší svět začíná od každého člověka. Každý člověk – jednotlivec by měl začít žít podle Desatera. Nejenom v životě je potřebná čistota, ale i v řádu umění – i ten obraz musí mít řád, jinak je to prostě rozházené, je to zmatek.

   Když jsem viděla autory, kteří neuznávali zlatý řez obrazu a kompozici, já jsem se na to ani nemohla dívat. Musela jsem se otočit, protože to přináší neklid. Řád přináší klid. Na jedné výstavě ve Švýcarsku jsme měli s Bořivojem jako téma mravenčí královnu po svatebním letu, která si sama za svíjivých pohybů ukouší křídla, vleze pod zem a v životě už neuvidí slunce. A jestliže to je řád a jestliže člověk se podřídí řádu, potom jiní jinde, i když o ty křídla přijde, mu ty křídla vrátí.

 

Aké je posolstvo vašich obrazov?

   Snažím se v jednotlivých obrazech dát kousek naději. Protože když je člověk utrápený, vždycky chce ten světlej bod.

 

Máte nejaký svoj najobľúbenejší obraz?

   Ne. Bílé plátno, před kterým stojím.

 

Aké sú vaše obľúbené symboly, ktoré používate?

   Mým oblíbeným symbolem je motýl.

 

Motýľ?

   Protože Japonci dokonce tvrdí, že motýl je symbolem věčnosti, protože jednou je vajíčko, jednou kukla, jednou motýl. Stále se to mění, ale pořád je to totéž. Nechci se dotýkat toho, jak bude vypadat další forma člověka, ale věřím, že tento život je vlastně kuklou a ten další, to je motýl. To je ta duše.

 

Máte obľúbenú farbu? 

   Já jinak chodím v černém. Černá, říkal Renoir, je královnou barev. Ale v práci má každá barva svou symboliku. Čili barva se musí podřídit tematice. Modrá – to je dálka, duchovno, červená – láska, někdy krev.

 

Čo vám prvé napadne pri slove krása?

   Dokonalá krása je Bůh světla. To všechno ostatní je, bohužel… Když se člověk podívá, tak vidí. Každý malíř musí být na kolenou, protože to, co je stvořeno, toho nikdo nedosáhne. A bouřím se proti tomu, když výtvarník ze ženy, z člověka udělá karikaturu. Já vím, že svět i ta žena někdy nejsou dokonalí, nic není dokonalého v lidském slova smyslu. Jednou jsme měli s astronomem Jiřím Grygarem takový společný večer a ptali se ho: když jsou dva problémy v astronomii, který problém považují za kladný? A on říká: „ten, který je krásnější“. Takže i krása ve vesmíru je vedoucí.

 

Píšete aj básne. Čo vzniká skôr: báseň a k nej obraz alebo najprv obraz a k nemu báseň?

   Posledně se mi stalo, že když jsem malovala, tak mi verše šly samy od sebe. A začínalo to tak, že ty lidičky chtěli pár slov. Samozřejmě, nejsem dokonalý básník, ale snažila jsem se, pokud jsem mohla, říct to hezky. Takže se klaním i před krásou řeči.

 

A čo robí maliarka vo voľnom čase – okrem maľovania?

   Přemýšlí, co bude malovat (smiech). Mně se o tom i zdá.

 

Mali ste veľa výstav aj v zahraničí. Je to iné vystavovať doma v Česku a iné v zahraničí?

   Naprosto. Bohužel, protože jsem všechno musela studovat soukromně, nemám spolužáky. A tady, když přijde neznámý autor, nepřijdou ostatní galeristi. Když mi zemřel manžel, tak jsem se snažila zavalit prací. Poslala jsem obrazy – tři malinké miniaturky – do Portugalska a přišly mi nabídky z Anglie, Francie, ze Španělska, dokonce z Kalifornie. Tam se galeristi chodí podívat na neznámé autory. Například teď mi přišla nabídka do galerie Broadway v New Yorku. A jedině proto, že se podívali na moje webové stránky. V Česku jsem, bohužel, zažila i to, když jsem žádala jednoho pána, kunsthistorika, aby mi zahájil výstavu, tak prohlásil: „Já vás neznám.“ Byla jsem velmi překvapena, protože jestliže mě nezná a je kunsthistorik, tak by měl chtít poznat toho neznámého. Čili to je rozdíl. Já doufám, že se to změní, ale zatím je to takové trošku bolestné.

 

Čo vám pomáhalo počas totality zachovať si živú vieru? 

   Víra sama. A ta mi pomáhala, i když mi zemřel manžel. A lituji každého, kdo ji nemá. Protože v těch nejtěžších chvílích je to ten jediný pevný bod. Říkal některý chytrý: „najděte mi pevný bod ve vesmíru a já otočím vesmírem“. Takže nemusím vysvětlovat, kdo je tím pevným bodem.

 

Ak si túžite vypočuť príbehy obrazov, určite príďte do Jiříc. Aktuálne termíny stretnutí nájdete na: www.znojemska.cz.

 

 

Bedřiška Znojemská

   Narodila sa 2. 6. 1928 v Znojme. Vlastným menom sa volá Božena Krejčová (za slobodna Fritzová), no jej umelecký pseudonym je Bedřiška Znojemská. Znojemská – pochádza z názvu rodného mesta, a Fritz je v češtine Bedřich – tak vznikla Bedřiška.

   Po gymnaziálnych štúdiách začala študovať medicínu, no v roku 1951 dostala zákaz akéhokoľvek štúdia pre svoje názory. A tak sa dala na súkromné štúdium umenia.

   V roku 1959 sa vydala za Bořivoja Krejčího – tiež umelca – rezbára, s ktorým vytvorili množstvo spoločných projektov. Počas ťažkých rokov komunizmu pre svoju vieru nemala od štátu podporu pre svoju tvorbu. Jej dotyk s umením bol najmä v ilustrovaní Katolíckych novín.

   Absolvovala početné výstavy v Česku i zahraničí (Zürich, Rím, Lisabon, Quebec, Štokholm, Ausburg, Paríž, New York, Quebec), spoločne s manželom, a po tom, čo ju v roku 1991 navždy opustil, i samostatne. Bola zaradená medzi 100 najlepších súčasných maliarov sveta.

 

Já slyším!

Písničku skřivánka,

šumění stromu,

dunění hromu

i árii z Lohengrina.

Ja slyším, můj milý,

Tvá slova vyznání.

Dík!

 

Jana Májeková