Není lehké se správně rozhodnout

   Vrátili jsme se s ženou ve tři hodiny nad ránem z oslavy narozenin kmotry našich dětí a ulehli ke krátkému, zaslouženému odpočinku. Podle očekávání děti ani kočky nerespektovali naši ranní únavu a obvyklými donucovacími prostředky nám velmi negalantně připomněli rodičovské povinnosti. S pomocí dvojité dávky buditelské kávy jsme tedy neochotně vytáhli rolety víček a chopili se vlády nad svými državami. Den plynul líně a my se vcelku rádi smířili s tímto scénářem. Velebil jsem svoji prozřetelnost, že mě napadlo uvařit segedínský guláš už den dopředu. A jelikož jsem ho kvůli dětem neudělal z bůčku, ale z plecka, dal tam kysané zelí ze sudu, papriky hodně a smetany ještě víc, bříška se vypoukla, nálada pozvedla a celkově zavládla vlídná atmosféra. Do tohoto lehce malátného stavu mi žena jen tak mimochodem oznámila, že na odpoledne ohlásila návštěvu naše v pořadí třetí dcera Markéta se svou dlouhodobě trvalou láskou Jakubem. Poněkud udiveně jsem se zeptal, k čemu že ty formality? Vždyť jindy přijedou a pojí z naší ledničky i bez předchozího varování. Odpovědí mi byl neurčitý výraz rasputinovského typu v manželčině tváři a lakonické: „Nech se překvapit“. Rád se nechávám překvapit, pokud mám jistotu, že ono překvapení nezapříčiní prudký pokles oběživa v mé peněžence nebo naopak prudký vzestup mého krevního tlaku. Určitá nejistota proto ve mně hlodala celé odpoledne až do příjezdu hlášené návštěvy a ani první okamžiky setkání ji nerozptýlily. Spíš naopak. Markétka na sobě neměla obvyklé rifle a tričko, ale slušivé, lehce průhledné jarní šaty. Nakonec, proč ne? Žena si přece může dovolit být elegantní i v řepě nebo kravíně. Jenže pohled na Jakuba mi klidu nepřidal. Jedinou kravatu, kterou vlastní, odebrala kdysi Markéta z mých nadnormativních zásob. A dnes má na sobě tenhle sympatický dlouhán podruhé v životě pod krkem připevněnou ozdobu každého solidního pojišťovacího agenta. A ještě k tomu novou! Další vývoj událostí už nebyl v mé režii. Jakub se poněkud nejistě pokoušel ukrýt za svoje rozložitá záda košťátko z rozkvétajícího šeříku a s plachým úsměvem pravil, že by nám oběma rodičům rád něco řekl. Ne vždy mám v životě pocit, že jsem stál v prvních řadách, když se rozdávala vtipná kaše, ale v téhle chvíli už tušení hraničilo s jistotou. A příští vteřiny tomu daly za pravdu. „Tatínku a maminko, rád bych vás požádal o ruku vaší dcery Markéty. Tedy přesněji, o ruku i s příslušenstvím.“ No jak jinak. Typický chlap. Ruka mu nestačí. Ale mlčím a nevyčítám. Nemůžu jinak. Stejného postupu jsem se totiž dopustil před třiceti lety i já. A požadovaná alabastrová končetina mi byla tehdy i s její majitelkou a povinnou výbavou předána celkem ochotně a v zákonné lhůtě. Nadechuji se k odpovědi, zatímco se žena vrhá po papírových kapesníčcích. V té krátké chvíli mi před očima probíhá každým postarším rodičům dobře známý archivní film. O němém úžasu nad drobným, modrookým a bezmocným uzlíčkem v povijanu. O němém úžasu nad prvními krůčky batolete v postýlce a následně pak dalšími šťastnými krůčky v kalužích a blátě. O zoufalém úžasu nad nikdy neutichající energií potomka ve stahování ubrusů a vyskladňování polic s moukou, medem a olejem, ze kterých lze pak vařit na podlaze i na perském koberci. O beznadějných útěcích koček, které byly nakonec vždycky vítězně vláčeny za ocas arénou domova tím andělsky nevinným dítětem se zlatými vlásky a drobounkýma rukama. Ve scénáři filmu je ještě mnoho dalších scén, kdy divák zůstává v němém úžasu. Nad hrozivými pády z ovocných stromů, hrozivými kotrmelci při jízdách na saních, hrozivými zápisy v žákovských knížkách a mnoha dalšími, všeobecně známými pokusy o drásání rodičovských nervů. A po letech pak zase hrozivými sny nebo naopak bezesnými nocemi při pozdních návratech dcery z první diskotéky či následném odchodu nezkušené, pohledné dívčiny na školní internát nebo podnájem. Žádný z těchto katastrofických scénářů se ale nenaplnil a dnes tady stojí mladá žena, zanedlouho promovaná kunsthistorička, a se šťastným úsměvem nastavuje dobrovolně ruku pro spoutání lesklými okovy s malým, třpytivým kamínkem. V příští chvíli si zálibně prohlíží příslušný prstík, ozdobený zásnubním prstýnkem poté, co zjihlí rodiče kývli na staletou transakci, nemajíc ostatně jiné možnosti. Až do této chvíle mi všeobecná deklarace lidských práv zaručovala možnost zvednout udiveně obočí nebo hlas, když se Markétka například rozhodla nenápadně nasypat písek do nádrže automobilu či vystřihovat ornamenty do tisícikorun, odložených na novou pračku. S tím vším je teď konec. Pokud jsem měl dřív aspoň teoreticky právo veta při výběru příliš krátkých sukní, bude mít odteď můj hlas už nanejvýš hodnotu poradní. V tom lepším případě. Ale nebude asi hned tak zle. Některá práva mi nejspíš odepřena nebudou. Budu moci zřejmě dál Markétce kupovat její oblíbené indiánky a věnečky se šlehačkou, budu asi moci kdykoli pomáhat s nezbytnými stavebními úpravami na jejich novém domečku a pokud se dočkáme vnoučků, budu je pravděpodobně moci i pohlídat, až mladí pojedou na dovolenou k moři. Když se na to podívám z tohoto úhlu, nejeví se mi to až tak černě. Jedna věc mě přesto lehce zneklidňuje. Má mít otec nevěsty na svatbu motýlka nebo kravatu? A pokud kravatu, může být puntíkovaná?

Luboš Nágl