Bůh mezi hrnci

„Já nevím, mně se to téma nějak nezdá,“ rozumovala jsem večer při žehlení. „Ono to vypadá tak správně a prakticky, ale stejně mi na tom něco vadí.“ Měla jsem zrovna štěstí, že můj muž se procházel po kuchyni a posiloval svá zápěstí novou mužskou hračkou, co dostal od nás holek k Vánocům. Power ball se to jmenuje. „Ale co ti vadí? Je to přece takové pěkné ženské téma… přesně pro tebe,“ nesdílel mé pochybnosti můj muž. „No právě, je to moc hezké, moc ženské, moc přesně pro mne – a to je mi na tom podezřelé.“


Žehlila jsem právě povlečení. Běžně to nedělám. Když se dobře pověsí a pak pečlivě složí, nemusí se žehlit. Tohle ovšem bylo sváteční bílé damaškové z mé výbavy, a to se prostě vyžehlit musí. Možná proto je přiliš často nepoužívám. Žehlení nepatří k mým oblíbeným domácím pracím a jsem ráda, že už to mé dcery někdy vezmou za mne. Pokud se však už do toho dám, většinou mě to baví. U žehlení se dá dobře přemýšlet o jiných věcech. Jako třeba o zadání přednášky pro ženy. Teď mne právě trápilo podezření, že ten, kdo téma Boha mezi hrnci vymyslel, měl nějaké postranní motivy. Představovala jsem si muže, jehož manželka není doma mezi hrnci spokojená a chtěla by raději dělat něco jiného. Její muž chce, aby v domácnosti nalezla uspokojení, protože věří, že to je tak správně, aby tam ženy měly své uplatnění. Chce jí naznačit, že je Boží vůle, aby byla mezi hrnci ráda a cítila se tam šťastná. Jenže copak musí být každá žena hospodyňkou?


Zrovna mne to náhodou baví. Já jsem ráda doma a skutečně se s Bohem v domácnosti setkávám. Ale nikdy jsem vlastně nebyla jen tou hospodyňkou a s Bohem se setkávám i všude možně jinde. Četla jsem už někdy úvahu nebo slyšela přednášku na téma Bůh za volantem náklaďáku, Bůh v ředitelně, Bůh v uniformě policisty nebo Bůh fárající do dolu? Ne. Proč se o tom nemluví? Není to třeba tak trochu šovinistické téma? Vysvětlit ženským, že mají být rády, že jsou u plotny, ať se jim to líbí nebo ne, protože Pán Bůh si to tak přeje. Ono to tak snad i je. Možná žena obecně najde své štěstí, když je v souladu s Boží vůlí u plotny a žehlicího prkna. No ale takhle to přece nemohu říct! Já sama bych si něco takového nenechala líbit. Aby mi někdo nařídil pracovat na podřadném místě a ještě se u toho šťastně usmívat, to bych se asi bouřila. Tohle já těm holkám přece nemohu přednášet!


Rázně jsem mávla povlakem na peřinu, abych ho přežehlila ještě po druhé straně. Asi jsem se tvářila dost sveřepě, protože můj drahý se zastavil na své pouti od stolu ke dřezu a zpět, přestal kroutit zápěstím a drnčet power ballem. „Copak musí být každá žena hospodyňkou?“ vypálila jsem na něj. Chvíli na mne koukal a pak řekl s váhavou intonací inspektora Trachty: „Asi ne.“ Rozháněla jsem se žehličkou a trochu se dusila smíchy. Kdykoli na mne můj muž vytáhne Cimrmana, nemohu se dál zlobit nebo vztekat. No ale stejně, co s tím tématem? Co když pro mne je Boží vůlí, abych byla doma jako v hlavním pracovním poměru, ale pro jiné ženy přece může platit i něco jiného? Proč by třeba lékařka, učitelka, politička nebo bankéřka nemohla mít na vedení domácnosti hospodyni? To nemůže být žádný hřích! Co vlastně Bůh o ženách nechal napsat do Bible? Jen co dožehlím, musím to prozkoumat, jinak neusnu.


Všechno jsem to vyžehlila, poskládala do úhledných komínků, vypla žehličku a složila žehlicí prkno. Odnesla jsem je do předsíně a postavila do jeho tajné skrýše za ledničkou. Tak. Jsem volná ke svým vědecko-teologickým výzkumům. Rozsvítila jsem si u psacího stolu a hmátla po Bibli. Promnula jsem si oči, protože mě už dneska pálily, a jen tak ledabyle jsem tu opotřebovanou knížku otevřela. Píseň písní! Je to možný? Tohle že by byla odpověď? Tohle bych měla těm ženám na přednášce říci? Že je Bůh především vidí jako překrásné bytosti hodné lásky? Rozumím tomu dobře, že nás Bůh především miluje a to ostatní je podstatné až potom? Rozevřená kniha ležela přede mnou na stole, ale já jsem nemohla nic číst. Nebylo to proto, že jsem si brýle zapomněla v kuchyni. Písmenka jsem měla rozmazaná pro slzy v očích. „Zase jsi mě dostal, Bože,“ šeptala jsem potichoučku, „tohle beru. Tohle jim ráda vyřídím.“


A celá lehká úlevou, že konečně rozumím, co se po mně chce, jsem se odvznášela do vany. Na oslavu takového zjevení jsem si do horké lázně vydatně kápla voňavého koupelového oleje, který si jinak schovávám jen k významným příležitostem. Tohle si malou slavnost zaslouží.

Hana Pinknerová