28-02-11 00:00

Z Listu pozostalého

Doplnky k článku v Miriam 1/2011 Memento mori.

Rakovina střev. Po několika měsících progrese a neúspěšné léčby, nastává poslední fáze. Všichni to víme, ale vzájemně se přesvědčujeme, že to bude dobré.


Přijíždím s otcem do okresní nemocnice. Krvácí do plen, špatně dýchá, je ve stresu. Sháním doktora, sestry si nás přehazují, telefonují, neví. Po hodině přichází naštvaná doktorka: co si myslíte?, že jste tu sami?, víte co musím vyřídit pacientů?


Následuje policejní výslech, konečně příjem na pokoj, kde se tísní šest starých pánů zjevně v těžkém stavu. Vlhký, močí a výkaly páchnoucí vzduch, někteří pacienti sténají, chrčí, mnozí určitě potřebují přebalit a umýt. Těla, jména, čísla diagnóz.


Dělá se mi špatně po několika minutách, loučím se, ještě se zastavím na sesterně s bonboniérou, dvě sestřičky u kafe, za dveřmi zaslechnu: "... ten novej příjem, ten dědek s rakovinou na čtyřce". Další práce, protivná, špinavá, páchnoucí práce za pár šupů. Lítost, frustrace, bezmoc, hořkost, vztek, já, personál, pacienti.


Příští tři týdny denně hodinové návštěvy na kraji postele. Pocity viny (copak neumím tátovi zařídit ani důstojné umírání?). Dozvídám se o hospici, mluvím se sestrou Anežkou a už podle hlasu vím, že jsem správně.


Přijíždíme do hospice, z budovy vychází 3 nebo 4 sestřičky, pomáhají s nosítky, otevírají dveře, představují se jmény, podávají nám ruce. Říkají, že jsou rády, a když se jim podívám do očí, tak jsem si jistý, že jsou rády. Světlý, prostorný pokoj, velká koupelna, toaleta, televize, moderní polohovací postel, přistýlka pro doprovod. Vůně, květiny v oknech, obrázky na stěnách. Nevtíravý zájem a úsměvy sestřiček. Odmítám kávu a kousám se do rtu, jestli se probudím.


Po dvou týdnech otec zemřel. Ráno, mezi druhou a třetí lžičkou Nutridrinku. Umřel tiše a neokázale, tak jaký byl po celý život. Jsem rád, že vím, jak umřel. Má matka, která byla celou dobu pobytu s ním, ho držela za ruku. Tak jako předtím 52 let.


Byl to můj táta, měl jsem ho rád. A když ležel na smrtelné posteli, neviděl jsem staré, zchátralé tělo, ale člověka plného lásky a radosti, práce a zodpovědnosti, zálib i starostí. Jsem moc rád, že stejně ho viděly i sestřičky a ostatní úžasní lidé v hospici. Jsem jim za to nevýslovně vděčný.
(z dopisu syna pacienta) 

 

... s hospicem jsem se seznámila koncem února letošního roku, kdy jsme k vám přivezli tatínka. Začalo tím naše společné „spolužití“ jeho posledního úseku života. Nevěděli jsme, přesně do čeho jdeme a tak první dny byly trochu napjaté a nervózní, poznávali jsme společně s tatínkem nové prostředí a lidi. Ale už po týdnu jsme si začali čas u vás podle možností užívat.


Věděli jsme, že na konci naší cesty je tatínkova smrt, a přesto to bylo krásné období. Přístup lékařů, sester i všech ostatních byl neuvěřitelně laskavý a velice individuální. Měli jsme pocit, že jste tu jenom pro nás! Další věc, která byla důležitá, bylo zapojení celé naší rodiny do péče a návštěv u tatínka a vy jste nám to vždycky umožnili. V průběhu více než 3 měsíců, které jsme u vás strávili, jsme společně zažili mnoho dnů naplněných radostí, ale také řadu dnů těžkých, kdy nezbylo jenom čekat. Velmi si vážíme služby sester boromejek, jejichž láska k pacientům byla tak viditelná. Tatínek se naučil jedné z nich říkat „anděl“ a ona opravdu tím andělem je, myslím, že nejen pro něj.


Asi 5 týdnů před smrtí tatínek požádal o zpověď a smířil se s Bohem. To byla pro mě silná společná zkušenost, na kterou nezapomenu.


Chtěla bych poděkovat jménem celé rodiny za vaši péči a službu lidem. Nikde jsem se s něčím takovým nesetkala, děláte dobrou práci, která má smysl. Děkujeme.
(z dopisu dcery pacienta)


News archive