Úplně jinej rozměr

Připravuji se na sraz třídy a do kabelky si ukládám jeden výtisk své knihy. Možná ji ani nevyndám, říkám si. Ale co kdyby? Možná se najde někdo, komu bych ji mohla věnovat jako dárek.
A je to tu.
Po (neskutečných) dvaceti letech se setkávám s lidmi ze základní školy. Netušila jsem, jaké to bude potkat se s dospělými jedinci, které povětšinou znám (naposledy) jako puberťáky v rozpuku. A byla jsem docela mile překvapená.
Mnozí si byli stále podobní (snad jen kluci měli o pár vlasů méně), takže jsem hodně zatápala jen v jednom případě, a to u spolužačky, která ve škole mívala krásné vlnité blond vlásky až po pás a nyní má vlasy černé rovné sestřihané po ramena. :)
Bývalo nás ve třídě někdy až 34 (inu, silný ročník:)) a sešlo se nás kolem pětadvaceti. Pozvány byly všechny tři naše třídní učitelky a bylo milé, že na setkání přišly. (Také se skoro nezměnily.)
Po dlouhém popovídání předstoupila (bývalá) předsedkyně třídy a pronesla přípitek. Poté vyzvala „žáky“, aby se představili novými jmény (tedy především ženy) a přiblížili, co se s nimi dělo.
Představování se dělo podle abecedy (rodných jmen), takže když se blížilo „Č“, rozbušilo se mi srdce trémou. „Nejsem zvyklá mluvit, takže kdybych vám to mohla napsat, bylo by to pro mě daleko snazší...,“ řekla jsem v úvodu a několika slovy naznačila, co se za minulých dvacet let událo v mém životě.
Především kluci na konci svého vyprávění velmi zřetelně zmínili své firmy nebo místa podnikání (reklama se prodere prostě všude :)), a tak jsem ukončila svůj krátký proslov zmínkou o svém psaní. Zaujala jsem je, a tak...
„...jestli se někdo z vás aspoň trochu vyzná v Bibli, mám tu jeden výtisk...,“ řekla jsem a vytáhla knihu z kabelky. Při pohledu na ty maminy a táty od rodin jsem upozornila, že je kniha možná spíš pro mládež. A hlavně „...kdo má pojem o Bibli, uvidí v knize i druhý rozměr, který běžný člověk nepochopí.“
Když představování skončilo, rozprchli jsme se zpět do povídacích skupin. Po chvíli si jeden ze spolužáků, David, přesedl proti mně a na mou knihu se vyptával podrobněji, a že by si ji rád přečetl. (Už je jeho.) Znovu jsem ho upozornila, že kniha je sice psaná pro všechny a každý si v ní něco najde, ale lidé, co znají Bibli, v ní uvidí něco mnohem hlubšího. Měla jsem takový ten pocit malého zoufalství, kdy nedokážete popsat nějakou svou myšlenku. V tuto chvíli to byl právě ten „úplně jiný rozměr“. Slova nedokážou vyjádřit tu skutečnost, kterou v duchovním životě prožívám. Ne někomu, kdo to nikdy neprožil.
Uvědomila jsem si, že moje knížka běžnému člověku předá asi tak 10% toho, co jsem chtěla sdělit. Ten druhý rozměr totiž obsáhne mnohem víc. Jde o něco daleko hlubšího, dalekosáhlejšího.
Věřím, že každý křesťan (žena, muž, mládežník, studentka, děd, bábinka, intelektuál, sekretářka, pokladní, baletka...) tenhle jiný rozměr zná. Že když čte mou knihu, rezonují mu v srdci Boží pravdy.
Po pár letech s Pánem si velmi rychle zvykáme na duchovní život. Připadá nám to normální a běžné. Nedokážeme duchovno oddělit. Už si neumíme dostatečně představit, jak se cítí člověk, který duchovní rozměr neprožil a jeho život je tak nějak plochý. Čteme Bibli a rozumíme jí. Dávno vybledla vzpomínka na dobu našich začátků, kdy jsme Boží slovo četli s vyvalenýma očima a nerozuměli téměř ničemu. Duch nám jednoduše dal nahlédnout do všech těch duchovních hloubek.
Znovu jsem si uvědomila, o jak moc bohatší je můj život než životy těch lidí, sedících se mnou u stolu. Skoro se stydím, jak to někdy nedoceňuji. Jak nedostatečně jsem vděčná za to, co mám. Už jen to, že mi Bůh dal ten nejsprávnější protějšek, se kterým jsem už čtrnáct let opravdu spokojená. V církvi mi to nepřijde až tak bombastické, když potkávám převážně spokojené manžele. Ale teď tu kolem mě najednou sedí několik děvčat, která se stihla vdát, rozvést a znovu si najít někoho jiného.
Moji spolužáci řeší běžné životní problémy a zápasí s nimi sami jak jen můžou. Já mám na své straně úžasného Zastánce a Pomocníka. Nikdy na nic nejsem sama.
Na srazu jsem se mimo jiné dozvěděla, že existují naše webstránky na „spolužácích“. Hned, když jsme dorazili domů, jsem si svou třídu vyhledala. Už deset dní po srazu byl na webu třídy vzkaz od onoho spolužáka: „Děkuji Ti za knížku, je úžasná, myslím, že s ní vyrazím za naším knězem...“
Musela jsem se usmát. Nevím jistě, jestli David zná „jiný rozměr“, tak daleko jsme se tehdy v debatě nedostali, ale mám jistotu, že ta knížka se dostala do správných rukou a minimálně může Davida k „jinému rozměru“ nasměrovat.
A to jsem si původně říkala: „Mám si tu knížku s sebou opravdu brát? Nebude to zbytečné?“ A nebylo.
Možná máš naléhavý pocit si dát do batohu nějakou brožuru nebo Nový zákon, přestože nejsi ten typ, co odvážně rozdává Boží slovo neznámým lidem. Nebo máš naléhavý pocit, že bys měl někam zajít. Určitě nad tím nemávej rukou, že je to zbytečné. Koneckonců, v batohu nebo v kabelce není obsah vidět :) a procházka může být příjemná. Kdo ví na koho narazíš. Věz, že v tom „naléhavém pocitu“ má často prsty Bůh.

Zdeňka Sedláčková