Príbeh jednej káhirskej ulice

         Nie je tomu tak dávno, čo sme sa vrátili s manželom a našimi dvomi synčekmi z pracovného vyslania v krajine faraónov. Prežili sme tam štyri  veľmi zaujímavé roky, ktoré boli pre nás jednou obrovskou životnou skúsenosťou. Počas tohto obdobia sme zažili množstvo dobrodružných príhod, stretli veľa milých ľudí a spoznali miesta, o ktorých sa nám predtým ani len nesnívalo.

       K napísaniu tohto príbehu ma inšpirovala moja každodenná cesta do predškolského zariadenia, kde chodil náš starší syn. Nie je ani tak príbehom jedného človeka, ako celej ulice, jej obyvateľov a ľudí, ktorí cez ňu denne prechádzali.

     

        Ráno ako zvyčajne okolo deviatej  odchádzam z domu so synmi do neďalekej škôlky. Začína sa ďalší slnečný a veľmi horúci deň.

        Za bránou nás čaká realita egyptského života. Naša záhrada – čistá a upravená je v kontraste s ulicou, na ktorú práve vstupujeme. Odpadky pohodené po zemi, roztlčené chodníky, cesta samá diera a výmoľ.  Mohutné vysoké stromy zdobia okrem farebných kvetov aj pestrofarebné igelitové sáčky, ktoré možno čoskoro skončia buď na zemi, alebo ich horúci vietor prenesie do okolitých záhrad alebo balkónov domov. Miestni zametači v žiarivo oranžovom oblečení zametajú časť smetí, zvyšok ostane na ceste bez povšimnutia do nasledujúceho dňa.

        Po niekoľkých krokoch stretáme usmiateho mladíka v šedej galabeji /tradičný miestny odev/ s vozíkom na praženie orieškov. Hneď nám ponúka chutné, ešte horúce arašidy. Najviac ich predá školákom z neďalekej súkromnej školy, ktorí sa každé poobedie vyroja s veľkým hlukom z budovy a takmer úplne prerušia premávku na malej ulici. Ich odvoz zabezpečujú školské autobusy, ktorých šoféri od rána, ako privezú žiakov, až do skončenia vyučovania čakajú, diskutujúc pri šálke čaju pri školskej bráne. Prajeme si navzájom dobré ráno a ideme ďalej.

           Syna zaujme vrak starého rozbitého auta, ktoré tu odstavené na kraji cesty odpočíva už možno dlhé roky. Nikomu neprekáža, občas poslúži ako skrýša pre mačky, ktorých je tu celá hŕba. Podobných áut je v Káhire neúrekom a dokonca majitelia niektorých si na nich trúfajú aj jazdiť.

       Prejdeme ešte pár krokov a už sa ocitáme na malej križovatke, na rohu ktorej sa nachádza veľká nemocnica s poliklinikou. Je tu rušno ako každý deň. Kdekoľvek sa človek pozrie, všade množstvo zaparkovaných vozidiel. Ďalšie a ďalšie prichádzajú a čakajú, kým niekto uvoľní miesto. Podaktoré, hlavne taxíky, zastavia aj priamo v strede cesty bez ohľadu na to, či za nimi niekto ide, alebo nie.   Veď predsa musia vysadiť svojich pasažierov! Pre Egypťanov „muš muškila“ – žiadny problém. Sú na to zvyknutí. Pre nás Európanov nepochopiteľná vec. Podzemné parkovisko nemocnica nemá, a tak sú tu problémy s parkovaním na dennom poriadku.

        Občas je situácia na križovatke veľmi chaotická a neprehľadná. Autá trúbia, policajti kričia, netrpezliví vodiči tiež a chodci prebiehajú cez cestu ako splašené kozľatá. Najhoršie je zistiť, kto má prednosť v jazde. Dopravné značky tu nie sú. Vlastne je -  jedna, no aj tá je čiastočne schovaná za stromom, a tak ju vodiči buď prehliadnu, alebo ak ju aj vidia, nerešpektujú ju, ako je to u nich zvykom. A tak potom dopravu usmerňujú prítomní policajti a všelijakí samozvaní „usmerňovači“ áut,  ktorých je v Káhire ako mravcov. Je to tiež jeden zo spôsobov, ako si privyrobiť čo i len pár libier.

        Policajti sú k nám vždy milí. Akonáhle zbadajú, že prichádzame ku križovatke, zastavia premávku, aby sme  mohli  prejsť bez ujmy na zdraví. Som im vďačná, lebo aj po tých rokoch, čo žijem v Káhire, mám problém prebiehať cez cestu s takou istotou a pokojom, ako to robia domáci. Nie je zriedkavé vidieť na viacprúdovej komunikácii  matku s batoľaťom na pleciach a popri nej skackajúcich súrodencov, ako kľučkujú medzi autami v snahe dostať sa na druhú stranu. Inú možnosť ani nemajú. Podchody sú málokde a prechody pre chodcov nikto nevyužíva, lebo vodičom sa lení rešpektovať semafory. Hoci je tu ešte aj iná možnosť, ako sa bez obáv o svoje zdravie  dostať cez cestu - a to je zaviezť sa tam taxíkom. Tiež som to niekoľkokrát urobila a veru neľutujem.

         Za križovatkou zaujme obidvoch synov zaparkovaná sanitka, ktorá tu každý deň čaká na výjazd. Sympatický sanitkár sa na nás cez okienko usmeje a žmurkne na chlapcov.

        Kývajú nám a zdravia nás aj všetci taxikári, posúvači áut, policajti a zametači. Za ten čas, čo chodíme do škôlky, sme sa stali súčasťou ulice. Tak ako aj staručká babka zahalená v čiernej galabeji, ktorá sedí na zaprášenej zemi a okoloidúcim ponúka limetky a čerstvú mätu. Ani najväčšia horúčava jej nezabráni v tom, aby si zarobila aspoň pár libier. Určite sa necíti sama, vždy sa pri nej niekto pristaví a prehodí pár slov.

        Pokračujeme v ceste do škôlky. Po našej ľavej strane míňame bočný vchod do nemocnice, obdobu nášho urgentného príjmu. Sem privážajú zranených a mŕtvych. V oboch prípadoch ich sprevádza celá rodina, ba aj dedina a ulica sa mení na miesto nárekov. Pri vstupe  do budovy žialia muži, oproti cez cestu usadené na obrubníku plačú  ženy. Je to smutný pohľad.

         Blížime sa k trojhviezdičkovému hotelu. Hneď sa nám prihovorí bezpečnostná služba a  taxikári, ktorí tu čakajú  s rozheganými taxíkmi na hotelových hostí.  S úsmevom nás zdraví aj skromne vyzerajúci deduško v béžovej galabeji a hnedej čapici, ktorú nosí bez ohľadu na to, či je horúco alebo chladno. Tiež je jedným zo samozvaných posúvačov a usmerňovačov áut. Ak má dobrý deň, možno si zarobí aj na základné živobytie – čaj a placku či košari - domáce obľúbené jedlo. Pre šťastie veľa nepotrebuje. Uloží sa možno v nejakej miestnosti obrovskej budovy, ktorá, zdá sa, už nebude nikdy dostavaná. Ubytovanie tu má deduško zadarmo, postačí mu  starý matrac a v zime deka. Celý rok žije na ulici, ako tisíce iných ľudí, ku ktorým nebol osud priaznivejší.

       Podobne je to aj na náprotivnej strane, kde v rozostavanej budove na prízemí žije dokonca celá rodina. Húf malých detí sa veselo naháňa a džavoce pred domom. Ich jedinou hračkou je lopta a všelijaké papeky, kolieska a tyče, čo nájdu na ceste. O vláčikovej dráhe, bábike Barbie či pretekárskom aute na diaľkové ovládanie zrejme ani nesnívajú.

        Vstup do obydlia je ohraničený  vlnitým plechom, za ním je vidieť rozvešané prádlo a pár najpotrebnejších kusov nábytku len tak rozložených po holej neupravenej podlahe. Domáca pani -  žena v pestrofarebnej galabeji a šatke zahaľujúcej takmer celú tvár,  sedí na stoličke a umýva riad v lavóri s vodou.  Pri „vchode“ do domu posedáva každý deň ďalšia partia „pouličných“ zamestnancov, popíja čierny čaj a fajčí šíšu – vodnú fajku.  Keď treba, umyjú auto majiteľom, ktorí bývajú vo vedľajšom modernom dome. Keď nie je miesto na parkovanie, počkajú a  potom odsúvajú autá do garáže.  Aj za to ich čaká bakšiš, čiže odmena. Niektorí už majú svojich stálych zákazníkov a tak zabezpečený aj pravidelný príjem.

          Všimla som si,  že títo pouliční pracovníci sa vždy majú s kým porozprávať, zdôveriť so svojimi problémami či zasmiať. Hoci je tu veľa chudobných, necítia sa osamelí, navzájom si pomáhajú. Spája ich ulica, je ich bydliskom aj pracoviskom.

Pomaly sa blížime k ďalšej križovatke a odbočujeme vpravo, do      ulice, kde je škôlka. Ale tam sa už začína iný - určite tiež veľmi zaujímavý príbeh ďalšej zo státisíc ulíc sedemnásťmiliónovej Káhiry.

         Ešte aj teraz, keď sme už niekoľko mesiacov späť na Slovensku, veľmi často  a  s akousi nostalgiou spomínam na tie naše cesty do škôlky.  Aj na ňu samotnú, však bola miestom, kde malý Jožko spoznal svojich prvých kamarátov, naučil sa množstvo rôznych zaujímavých a užitočných vecí a spravil veľký krok k svojej samostatnosti. Bola to jedna veľmi dôležitá kapitola nášho a hlavne Jožkovho  života v Egypte. Ten nám navždy ostane v srdciach - v prvom rade ako krajina, v ktorej  uzreli svetlo sveta naši dvaja synčekovia a tým úžasne obohatili a zároveň spestrili naše pôsobenie v tejto africkej krajine.

Simona Hudecová

Přezouvám návštěvy

Zouvám a přezouvám domácí i návštěvy. Při představě, jak po každé nevyzuté návštěvě klečím s rejžákem a drbu koberce, je mi zle. Proto bez milosti vyhodím každého, kdo si bagančata v chodbě nevyzuje. Jednou,to byly děti opravdu malé,jsem si pěkně naběhla.

Ráno mi manžel oznámil,že přijde z práce dřív, protože se u nás po poledni zastaví jeho šéf.
ŠÉF???
Nastala mela.Vygruntovala jsem celý byt, všechno muselo být v pořádku a nikde ani smítko.
O šéfovi bylo známo, že je to pedant a neodpustí žádnou chybu. A taky jsem se chtěla vytáhnout.Zápolení s hadrem připomínalo desinfekční maratón, na sporáku syčela.
Voda na domácí knedlíky a v kastrolu se tetelili ptáčci. Děti až těsně před obědem dostaly gala oblečky a v jídelních sesličkách vypadaly jako andílci. Ovšem jen do té doby, než jim začala být dlouhá chvíle a ony se začaly hlasitým vřískotem a mlácením lžiček do stolečků dožadovat svého papůůů. Knedlíky potřebovaly ještě nějakou tu minutku k dokonalosti, když v tom se ozval u dveří zvonek.
V poklusu jsem loktem otevřela dveře a v domnění,že je to manžel, houkla přes rameno:
"Vyzout a uklidit boty!Já to po tobě,ty dobytku,uklízet nebudu. Kmitala jsem po kuchyni za vydatného řevu hladových ratolestí, když mi padl pohled na postavu stojící ve dveřích. Nebyl to manžel, ale starší elegantní pán v obleku."
Mladá paní, jmenuji se Dvořák a mám zde počkat na vašeho pana manžela. Polilo mě horko a honem mě nic vtipného nenapadlo. V obličeji rudá jako rajče jsem se omlouvala. Pan Dvořák jen mávl rukou a doporučil mi nakrmit dítka, než zboří barák. Jako správná paní domu jsem
nabídla oběd i hostu, a ten se slovy, že domácím ptáčkům neodolá, pozvání ke stolu přijal. Já byla tak vystresovaná ze šéfa i řvoucích dětí, že jsem asi úplně vypnula mozek a dělala vše automaticky.
Až po nějaké době mi přišlo divné,proč šéf tak vytřeštěně zírá do talíře a nejí. Já v první chvíli
vůbec nic závadného na jeho porci nenašla. Ale hned v té druhé chvíli, kdy mi zřejmě opět myšlení naskočilo, bych byla nejradši na druhém konci světa.Zmohla jsem se jenom na to stát a tupě zírat na stůl před šéfa.
Před sebou měl rozprostřené gumové omyvatelné prostírání s kačenkou, na něm místo
příboru lžíci a na talíři dokonale pokrájené knedlíky i maso, a to celé rozhňahňané v omáčce. Přesně jako děti ve svých stoličkách.
Když mi stud dovolil zvednout oči k panu "Nejvyššímu",byl v obličeji rudý jako rak od zadržovaného smíchu. Nakonec se tak rozchechtal, až mu tekly slzy. Když jsem se mu sápala po talíři, abych vše napravila a dala mu novou porci oběda, odmítl. Tou polévkovou lžící tu "šlichtu" snědl a ještě zdvořile poděkoval.
Když přišel manžel z práce, šéf neřekl o tom, co prožil, ani slovo. Já mu to vyprávěla, až když návštěva odešla. Seděl u stolu a přemýšlel s hlavou v dlaních, jaký asi bude mít na výpovědi uvedený důvod. A já už viděla miláčka ve frontě na pracovním úřadě a mě s dětmi žebrající u kostela.
Celá historka se samozřejmě roznesla po firmě a následně po všech stavbách v širokém okolí. Šéf prý to líčil na poradě takhle:
"Zazvoním, otevřou se dveře, a než stačí pozdravit, už jsem dobytek. Řev mi drásal uši,ale vůně oběda mě donutila zůstat a neprásknout za sebou dveřmi. Když se všechno vysvětlilo s tím, že dobytek nejsem já, ale Martin,přijal jsem pozvání na oběd. Chlapi, já myslel, že je po mně, když jsem dostal dětský prostírání - asi abych paní domu neupatlal ubrus, polívkovou lžíci - nejspíš abych si příborem neublížil, a vrcholem všeho byl umělý talířek s předkrájeným obědem. Fakt jsem chvíli čekal,že dostanu plínu pod krk, abych si neumazal sako, a že mě tou
lžící i nakrmí. Ještě že se všechno včas vysvětlilo,jinak bych dostal dudana a skončil bych v posteli jako ty děcka. Proto bacha, až půjdete k Martinovi!
Vyzout už před vchodem a ničemu se nedivit!"Je fakt,že si dlouho chlapi ze stavby - když u nás obědvali - neodpustili narážky typu: Můžu jíst sám,nebo mě nakrmíš? Hele,chlapi,už jsem velkej, dostal jsem příbor! Prostírání s kačenkou by nebylo? A už od dveří řvali: "Já vím, jsem dobytek a mám si uklidit boty!"
Přesto na vyzouvání návštěv trvám, i když už je nenazývám dobytkem.

Zdroj: internet

Rtěnka

„Tak může být?“ zeptala se mě mladá dáma v bílém plášti, s dokonalým účesem i nalíčením. Beze slova jsem přikývla a ona zaštrachala ve velké zásuvce, vyňala malou krabičku se zlaceným nápisem a příslušným číslem a odcházela k pokladně. Následovala jsem ji jako ovce a už hned teď jsem věděla, že je to všechno špatně. Nebudu tu rtěnku používat! Zbytečně si ji kupuju, je to chyba. Nicméně jsem se neodvážila prodavačce oznámit, že jsem si koupi rtěnky rozmyslela a nebudu si ji brát. Pečlivě ji se mnou vybírala, snažila se vcítit do mých nároků, byla na mne milá. Zaplatila jsem, do sáčku s malou krabičkou jsem kromě účtu a letáku ještě dostala malinký vzorek nového parfému a plná odsouzení jsem opustila obchod. 

Zahanbeně jsem se vydala na cestu domů. Co jsem to udělala? Děsila jsem se sama sebe. Proč jen jsem si tu rtěnku kupovala? Vždyť novou nijak zvlášť nepotřebuju, ani se mi zas tak moc nelíbila, dokonce byla dost drahá… Proč dělám věci, které vlastně vůbec dělat nechci? Původně jsem plánovala, že bych se ještě stavila někde v kavárně na kávu, ale bylo mi tak hrozně, že jsem to zamítla. Nic, jedu domů.
Pokusila jsem se nastoupit do narvané tramvaje. Vmáčkla jsem se do pátečního davu studentů, kteří odjížděli na víkend domů, jejich batohů a žen s plnými nákupními taškami a ujížděla dvě zastávky k domovu. V levé ruce, pravou jsem se držela tyče, jsem se snažila udržet igelitku nacpanou knihami z knihovny, nákupní tašku plnou potravin na víkend a malou elegantní taštičku s tou zbrusu novou rtěnkou. Cítila jsem se příšerně. Zdržela jsem se v té parfumerii, už jsem mohla dávno doma žehlit nebo chystat rodině večeři. Utratila jsem peníze za úplnou zbytečnost. A co nejhoršího? Chtěla jsem takhle získat potěšení a nepodařilo se mi to. Proč jsem chtěla získat potěšení novou rtěnkou? K čemu je potěšení? Přece pro hladovou duši. Může taková věc nasytit hladovějící duši? A na co má moje hladová duše vůbec chuť? Chutná duši nová rtěnka? Málem jsem přejela svou zastávku.
Prodírala jsem se k východu, někomu jsem šlápla na nohu, ani nevím, komu jsem adresovala svou omluvu, div že jsem nespadla za schůdků.  V břiše mi kručelo hlady, nohy v lodičkách mě pálily a plné tašky se mi zdály čím dál těžší. Cítila jsem se tak unavená, že jsem se posledních pár metrů naší ulicí už sotva vlekla. Strašně jsem se těšila, až se doma vyzuju, uklidím nákup, napiju se studené vody a na chvilku se posadím s nohama nahoře.  Na rtěnku jsem se snažila vůbec nemyslet. To vyřeším, až si aspoň trošku odpočinu, utěšovala jsem se. Nějak se mi podařilo dojít k domu, s pomocí lehké akrobacie vytáhnout z kapsy klíče a nic přitom neupustit, odemkla jsem domovní dveře a vstoupila do chladivého příšeří. Za chvilku už za mnou zabouchly dveře od bytu a skopla jsem z nohou lodičky. Tašku s nákupem jsem postavila na zem ke kuchyňské lince, knihy jsem upustila vedle a šla jsem si do koupelny umýt ruce. Do skleničky na čištění zubů jsem si napustila studenou vodu a zhluboka jsem se napila. Čím to, že voda z kohoutku v koupelně chutná vždycky líp než v kuchyni?
Výjimečně jsem byla sama doma. Holky ještě nepřišly ze školy a muž je někde na svých toulkách. Tak jsem si udělala pohodlí. Usadila jsem se v pohodlném křesle na balkoně a nohy jsem si položila na židli. Za záda jsem si vsunula polštář a zavřela jsem oči. Chvíli jsem nevnímala nic. Potom jsem si uvědomila, že ve větvích stromu kousek ode mne se honí a pokřikují sýkorky. Ucítila jsem lákavou vůni hovězího vývaru odněkud z horního patra. A pak jsem si uvědomila ten zřetelný pocit provinilosti kvůli tomu nesmyslného nákupu nové rtěnky. „Tak co s tím provedem?“ zeptala jsem se sama sebe. „Proč jsem si tu rtěnku teda vlastně kupovala?“ Chvíli jsem přemítala: „Chtěla jsem si dopřát malou radost. Odměnit se za namáhavý týden. Nasytit hladovou duši. Ale chtěla jsem opravdu rtěnku? “ Věděla jsem už, že rtěnka nebyla správným řešením. Co ale bylo tou malou radostí, tou odměnou, tou potravou k nasycení duše? Možná malá procházka pod stromy. Možná tichá chvíle v soukromí s nohama nahoře. Možná sklenice studené vody natočené z kohoutku v koupelně.
Jak to, že hledám občerstvení jinde, než se pro mne skutečně nachází? Co je pohodlnější? Koupit si novou rtěnku nebo se posadit doma o samotě s nohama nahoře a jen tak chvíli být? Jít si sednout do kavárny nebo se vydat na malou procházku do přírody?  Většinou doopravdy toužím po těch levnějších a méně náročných věcech. A ty mi také nakonec udělají dobře.
Ještě chvíli jsem poseděla a bavila jsem se pozorováním sýkorek. Ulevilo se mi. Uklidila jsem nákup, převlékla jsem se do pohodlného domácího oblečení a vytáhla jsem z tašky knihu. V ledničce je hrnec polévky od včerejška. Dneska nevařím. Potřebuju si číst. A nakonec, co? Ta rtěnka bude dobrá…

Hana Pinknerová

Nadýchnuť sa

láska je ležať na gauči

láska je čítať ti rozprávky

láska je kúpiť si sladkosti

a veľa ich spolu zjesť

 

láska je sedieť pri rieke

láska je sledovať labute

láska je držať ťa za ruku

láska je spievať ti pesničku

o napadanom snehu

a lipovom kvete

láska je lietať s tebou v zime, v lete

 

láska je v izbách upratať

láska je plakať aj sa smiať

láska je myslieť na lásku

láska je prejsť sa po parku

len nadýchnuť sa a vydýchnuť

spoločnú modlitbu

 

láska je večer zakryť ťa

zaželať dobrú noc

láska je na čelo dať ti bozk…

***

na čelo

na líce

na pery

len raz a máličko

potom už naveky

až po zimomriavky na tele

 

len ty

len s tebou

len tebe

 

len zmiešať náš dych

a oprieť sa o teba

len blízko ti byť

 

len ja

len so mnou

len mne

 

a v diaľke počuť

šum vtáčích krídel

a príchody vlakov

a z elektrických drôtov

možno sneh padať bude

….

A budeš len ty

A len ja budem.

Viera Kočtúchová