Hlídám Marušku

„Pořád jsem uvažovala, jak to jen provedu? Budu ji muset vzít s sebou. Tím se ale proz-radím… Chtěla jsem si to ne-chat pro sebe tak dlouho, jak by to jenom šlo. Neměla jsem v úmyslu prozrazovat, že si teď vydělávám jako hlídací teta dvouleté holčičky. Já, spisova-telka, redaktorka, učitelka!“ vyprávěla jsem o svých trab-lech kamarádce.
Zjistila jsem totiž pozoru-hodnou věc: styděla jsem se jít na pracovní schůzku kvůli jazy-kovým korekturám sborníku z pedagogické konference s tou malou holčičkou v kočárku. Dáma, která mne o tu práci požádala, byla sho-dou okolností má dávná spolu-žačka z vysoké školy. „Copak jsem na ni chtěla udělat do-jem?“ hledala jsem v rozhovoru s přítelkyní příčinu svého vnit-řního boje. Doufala jsem, že mi porozumí. Jednak byla sama právě na mateřské dovolené, jednak byla vzděláním lékařka psychiatrička. Měla tedy dost předpokladů pro pochopení mé situace.
„Vždyť přece na tom není nic nečestného ani ponižující-ho, proč jsem si připadala tak zahanbeně, že to na mě prask-ne? Moc dobře vím, jak mnohá zvenčí slavná kariéra vypadá z rubu. Rozumíš tomu?“ Moje kamarádka pokyvovala hlavou a potřásala v náručí svou ma-lou holčičku. „Myslím, že ti ro-zumím. Nedávno se mi stalo něco podobného. Víš, že teď přestavujeme ten starý dome-ček, co jsme si koupili. Máme hypotéku, já jsem na mateřské a manžel měnil zaměstnání. S našimi příjmy to bylo trochu nahnuté. Tak jsem hledala, jak bych mohla vypomoct a něco přivydělat. Třeba nějakým ne-náročným podnikáním. No a napadlo mě provozovat bazar s dětskými hračkami. Zdálo se mi, že v té oblasti je na trhu díra, že by to mohlo být fajn. Ale pak mě taky začaly pronás-ledovat myšlenky, že bych v tom bazárku musela aspoň zpočátku prodávat asi já sama. A co kdyby tam vešel někdo z kolegů z nemocnice? Co by si pomyslel? Že nejsem schopná se uživit svou profesí a musím prodávat v bazaru. Pak ten nápad ztroskotal na něčem jiném, ale taky mě zarazilo, jak najednou uvažuju. Přitom kdy-bych v takové situaci přistihla někoho jiného, vůbec bych si o něm nemyslela, že je ne-schopen se živit svou profesí, ale že má zřejmě nějaké své důvody k takové práci. Je to divný, co v sobě člověk objeví,“ vyprávěla a chovala dcerušku.
Byla jsem opravdu ráda, že nemám tak divné reakce jenom já sama. Člověk se s tím snáze vyrovnává, když ví, že tentýž boj bojuje taky ještě někdo jiný. Kamarádka po mně pobaveně blýskla očima: „No a jak to do-padlo, ta tvá pracovní schůz-ka?“ Rozesmála jsem se. „To bys nevěřila. Rozhodla jsem se, že nic kamuflovat nebudu. Šla jsem i s kočárkem s malou Maruškou. Kamarádka na mě čekala na rohu, a když mě za-hlídla, nechápavě kroutila hla-vou. Opatrně se zeptala, jestli jí snad něco neuniklo? Představi-la jsem jí Marušku jako svou novou práci a tvářila jsem se, jako by to byla ta nejsamozřej-mější věc na světě. Zašly jsme do kavárny se zahrádkou. Daly jsme si kávu a rychle projedna-ly naši věc. Pak jsme si sdělo-valy nejnovější zprávy o svých vlastních dětech a jejich studiu. Všimla jsem si ale, že ta moje bývalá spolužačka pořád tako-vým zvláštním pohledem sledu-je Marušku, která si docela klidně ve svém kočárku popíje-la čajík z lahvičky, popapávala müsli tyčinku, pokukovala ko-lem sebe a občas se nám vmí-sila do hovoru nějakou po-známkou. Když jsme všechno probraly, zaplatily jsme, vyšly z kavárny, a já jsem zamířila s kočárkem do parku. Moje bývalá spolužačka mi řekla, že pro ni byla tahle schůzka velice inspirativní. Že jsem jí prý uká-zala netušený způsob, jak mů-že žena našeho věku užitečně a smysluplně trávit dopoledne.“

Hana Pinknerová